Scénář k Llewynu Davisovi byl jedním z prvních hollywoodských skriptů, který se mi více než před rokem dostal do rukou, a nutno říci, že jsem se při čtení bavil a těšil, až do kin dorazí druhý Big Lebowski. Coeni však zfilmovali svůj příběh jinak a výsledek je nakonec diametrálně odlišný. A je to na škodu.
Llewyn Davis (Oscar Isaac) má kytaru, fajn hlas a charisma. Jenomže to na počátku 60. let nestačí, hlavně když k tomu připočtete Llewynovu potížistickou náturu. A tak musí vzít talentovaný hudebník svých pár švestek a vydat se zachmuřelou Amerikou putovat v kruzích.
Atmosféra, herecké výkony, kamera a výběr hudby T-Bone Burnetta, to dokážou Coeni pořád sladit na výbornou. Bohužel tak na hodinu. Čeho je moc, toho je příliš a tentokrát to platí pro Nitro Llewyna Davise téměř dvojnásob. Jistěže existují diváci, které nebude mlhavé putování otravovat ani napopáté, ale tentokrát mi přišlo, že režiséři balancují někde na hraně výsměchu. Jakoby zjišťovali, kolik toho dokáží do filmu nedat, aniž je jejich fanoušek přestal zbožňovat.
Llewyna chvíli pohání touha uspět, obstarat pár drobných, zaplatit dluhy, naštvat o trochu méně svých přátel. Když ale zjistíme, že jde o sebedestruktivní osobnost a nikdy nemůže uspět, přesně v tu chvíli není problém odejít z kina, protože film už s žádným twistem nepřijde. Dál už se totiž vrší jen depresivní scény, kterými nám tvůrčí duo neustále mlátí o hlavu, jak se má Llewyn špatně. Mělo by nám na Llewynovi ještě záležet? Těžko. Oscar Isaac je sympatický herec, jeho samolibá postava nám ale nedává moc prostoru k sympatiím. Tření hereckých výkonů je ale ještě očividnější u vedlejších postav. V jednom autě v jednu chvíli putuje Llewyn s famózním Johnem Goodmanem, který ví, co od něj bratrské duo chce, s naprosto prázdným Garettem Hedlundem, který naopak hraje další ze svých variací na to samé, co předváděl už v dramatu Na cestě. Je chvályhodné, že vypadá Hedlund jako skutečný americký hipster, avšak škoda že neví, jak by ho měl hrát.
A stejně jako s příběhem a herci je to tak se vším. Zachmuřelá kamera nováčka Bruna Delbonnela, který nahradil Rogera Deakinse, se brzo omrzí. Zpočátku nás nadchne šedivý, vybledlý svět 60. let, postupně to však vypadá jako by někdo vzal mlhavý efekt Windows Movie Makeru a napatlal ho na všechno bez rozmyslu. Folková hudba je pěkným ozvláštněním, ale pobaví hlavně ve chvílích, kdy herec Adam Driver, nedávno obsazený do Hvězdných válek, zpívá o tom, jak se letí do předalekého vesmíru...
Verdikt
V nitru Llewyna Davise je pěkná balada, kterou si pustíte za deštivého dne a bude vám takovým tím zvláštním způsobem hezky zle. Jen dost dobře nechápu, proč Coeni nechtěli zahrát víc akordů. Prstoklad mají výborný a přehmatů minimum. Kdo se jim má ale vlastně obdivovat, když hrají dokola to samé. Je to vybledlá fotka z 60. let, pochytíte v ní magickou atmosféru doby, ale o samotných lidech se z ní nedozvíte nic. A o lidi jde a šlo v nezávislých filmech především.
