Wese Andersona už léta známe jako snílka, jehož vizuálně vypiplané a nenuceně sebestředné filmy ani zdaleka nejsou pro každého. Anderson své pitoreskní filmové světy obvykle zakládá na osobní tragédii hlavního hrdiny a jeho filmy tak nejsou jen přehlídkou podivných situací a nepochopitelných postav. Jeho nejnovější počin, Grandhotel Budapešť, ale značí bod v jeho kariéře, kdy se Anderson možná začíná příliš utápět v načančaných interiérech a precizních kamerových jízdách, a zapomíná přitom na příběh. Pořád je ale obrovská radost jeho práci sledovat.
Grandhotel Budapešť je kdysi úspěšný hotel ve fiktivní východoevropské republice jménem Zubrowka, kam se přijede ubytovat spisovatel (Jude Law). Jeho pozornost získá i majitel hotelu zvaný Moustafa (F. Murray Abraham), který mu začne vyprávět příběh z doby, kdy byl grandhotel na vrcholu a celému zaměstnanectvu hotelu velel nesmlouvavý pan Gustave (Ralph Fiennes). A i když je ústřední postavou filmu především mladý Moustafa (Tony Revolori), hlavním tahounem příběhu je zcela geniální postava pana Gustava. Postava tak kvalitně napsaná a skvěle zahraná, že z nich nestrhnete oči, i když se Anderson opět pokouší trhnout rekord v počtu známých herců v cameo roličkách.
Zároveň se také jedná o jeden z nejpřístupnějších Andersonových filmů. Grandhotel Budapešť je totiž ve svém jádru především velmi vtipná komedie, která po většinu stopáže úspěšně odklání stranou vážnější témata. A to i přesto, že dojde k několika tragickým úmrtím, k jednomu useknutí hlavy a mnoha dalším brutálním událostem. Andersonovým uměním ale vždy bylo prezentovat i tragické události s překvapivým nadhledem a černohumorným podtónem. To vše se mu beze zbytku daří i v Grandhotelu Budapešť. Z hlediska povedených hlášek a komediálního timingu je Grandhotel zcela jistě jeho nejdotaženější film – i to si však bere svoji daň.
Z humorných eskapád pana Gustava a portýra Moustafy je sice cítit čirá radost z točení filmů, kterou Wes i po dvacetileté kariéře stále disponuje, po příběhové stránce to ale tak svěží už není. Vážnější momenty postrádají potřebný dopad a osudy některých postav jsou zcela necitlivě vyřešeny jednou větou ve voice-overu. Ne, že by to Anderson tímhle způsobem dělal poprvé, v Grandhotelu Budapešť se ale v rychlém tempu mihne tolik postav jen na pár minut, že jsou nám jejich pozdější osudy vlastně celkem ukradené. Dramatický oblouk filmu tak ve všech ohledech podléhá roztomilému humoru, zábavným postavičkám a neskutečně precizní výpravě.
Právě výtvarnou stránku filmu dopracovává Anderson v Grandhotelu do dokonalosti. Inspiruje se v něm (východo)evropskou architekturou a módou od doby Rakouska-Uherska až po druhou světovou válku, a za pomoci svých trademarkových kamerových jízd dělá z neskutečné výpravy takřka další postavu. Ze skvělé práce s kamerou těží i typicky andersonovský, velmi vizuální humor a některé nečekaně epické momenty. Svižné jízdy a protipohledy kamery jsou v kombinaci s kulometným střihem opět vítěznou formulkou, která z nejnovějšího Andersona dělá neuvěřitelně živelnou podívanou. Tímto způsobem se ze zcela neakčně natočené přestřelky stává spolehlivě nejadrenalinovanější scéna celého filmu.
K takřka k perfektnímu rejstříku přispívá velkým dílem i vynikající Ralph Fiennes, jehož navenek elegantní, ale uvnitř přisprostlý promiskuita, je zlatým hřebem velmi silného obsazení. Kašlat na Anglického pacienta, pan Gustav je Fiennesovou zdaleka nejlepší rolí, po které nelze než žasnout, že tohohle sympaťáka v Hollywoodu patnáct let nutili do rolí slizkých záporáků. A kdyby měl Grandhotel Budapešť premiéru v Oscarové sezoně, zcela jistě by byla hodna pozornosti Akademiků. V moři vedlejších postav vyčnívá především přesný Adrien Brody nebo opět ňoumovitý Edward Norton.
Verdikt
Grandhotel Budapešť je trochu jako oběd v luxusní restauraci. Chutově vynikající, nádherně vypadající a s těmi správnými ingrediencemi. Ihned po odchodu z restaurace vám ale celkem rychle vyhládne a zpětně si uvědomíte, že tomu něco přeci jen chybělo. Na první pohled je Grandhotel Budapešť zcela bezchybnou komedií, po níž budete mít úsměv na tváři zatraceně dlouho. K ultimátnímu zážitku ale schází větší osudovost a pocit, že ve filmu skutečně o něco jde a grandhotel není jen obrovským Andersonovým pískovištěm. Ještě, že je na jeho pískovišti stále taková zábava.
