George Clooney se za dlouhá léta od svého debutu Milujte svého zabijáka etabloval jako kvalitní režisér, který se nebojí adaptovat ani nepříliš filmové náměty (Dobrou noc a hodně štěstí, Tvrdé palice). V jeho nejnovějším počinu se však dostal k látce, jejíž filmový potenciál explodoval už na papíře. Příběh o skupině amerických vojáků snažících se během druhé světové války zachránit umělecké kusy před nacisty, je naprosto ideální pro válečnou týmovku po vzoru legendárních Děl z Navarone. A i když jim (a několika dalším válečným filmům) vzdává Clooney v Památkářích kompetentní poctu, jeho opusu schází pořádný emocionální a dramatický náboj.
Nelze si stěžovat na jednotlivé dílky skládačky. Clooney obvolal pro svůj projekt pravděpodobně půlku Hollywoodu a do Památkářů sehnal Matta Damona, Billa Murrayho, Johna Goodmana nebo Cate Blanchett. Všichni herci zde odvádějí svůj slušivý nadstandard, ale velká většina z nich je zde trestuhodně nevyužita. V úvodní montáži se v rychlosti seznámíme se všemi nečekanými hrdiny jednotky, složené povětšinou z knihovníků, literátů a profesorů, přitom ale vůbec netušíme, o koho se jedná a jakou historii mají s Clooneyho postavou. Clooney si neumí úplně dobře poradit s tím, aby dal každé postavě dostatek prostoru a vykreslil každému alespoň základní charakterizaci. Tímto neduhem trpí ve filmu především charaktery Murrayho a Goodmana, kteří většinu stopáže stráví svým typickým vtipkováním, aniž by velkým dílem zasáhli do příběhu.
Pochybné je i příběhové rozhodnutí rozdělit jednotku památkářů na dvojice. Film se tak tříští na jednotlivé epizodky, kdy každá z dvojic zažije alespoň jednu absurdně komediální scénu. Ty jsou sice často vtipné a těží z komediálních zkušeností celého hereckého obsazení, ale Památkářům kvůli nim chybí napětí. A to i přesto, že se některé dvojice zapojí do boje a jednotka se ne vždy dokáže ubránit ztrátám. Napětí se dostaví až v závěrečné gradaci, kdy papírově silné téma poprvé za celou stopáž odhaluje svůj pravý potenciál. Po hodině a půl nezaujatého sledování je už ale trochu pozdě na to, aby vás Památkáři najednou začali vzrušovat.
Je to škoda i proto, že osvětová výprava za záchranou umění je technicky velmi dobře zvládnuta. Skvělá kamera Phedona Papamichaela (Oscarová nominace za loňskou Nebrasku) ještě zatlačí na stylizaci do old-schoolových válečných filmů a nečekaně pompézní hudba Alexandra Desplata dělá i jinak nestrhující filmové momenty neskonale epickými. Clooneymu se ale přesto nějakým způsobem povedlo natočit snímek s vážnou tématikou a pravdivým sdělením, jehož jediným zapamatovatelným bodem jsou komické výstupy. Nuda se během střídmé stopáže nedostaví, na to vypráví Památkáři v moc rychlém tempu, ale kdo si bude pamatovat jména hlavních postav i po skončení závěrečných titulků, je můj nový osobní hrdina.
Verdikt
Není třeba se na Památkáře přehnaně zlobit. Clooney si chtěl oddáchnout od politických dramat a natočil válečnou komedii, jejíž stále aktuální téma a sdělení by možná zasluhovalo důstojnější převedení na plátno. I tak jsou ale Památkáři zcela neurážející jednohubkou, která krátkodobě potěší a občasně i pobaví. Clooney má obrovské štěstí, že mu kryje záda tak schopné obsazení a skvělý tvůrčí tým.
