Dědictví aneb Kurvahošigutntág není žádný zázrak, ale je to svým způsobem fascinující exkurz mezi lidi, o kterých tušíte, že asi existují (nebo v dané době na daných místech existovali), ale osobně byste s nimi do styku přijít nechtěli. K tomu dobří herci a kultovní hlášky, takže jednou, dvakrát za život se film vidět dá, i když mu vlastně chybí skutečný děj nebo vývoj postav. Také u „dvojky“ nelze hovořit o výrazném ději nebo vývoji, přirozené herecké výkony zmizely, humoru je po málu a pocit autentičnosti je ten tam. Zůstává jenom snůška spekulací o tom, proč vlastně Dědictví aneb Kurva se neříká vzniklo.
Předem bych rád předeslal, že pana Bolka Polívku osobně neznám, nikdy jsem s ním nemluvil, do hlavy mu nevidím a nerad bych mu cokoliv podsouval. Bohužel, i na základě rozhovorů, které Polívka (představitel hlavní role a autor scénáře) o filmu dává, se nejde ubránit dvěma možných teoriím, proč k natáčení svolil. Teorie první: Bolek Polívka chtěl pomoci své zadlužené farmě. Film se z větší části na farmě natáčel, je tedy možné, že se touto cestou podařilo splatit alespoň část dluhů, popřípadě se měla statku zajistit publicita. Nebo pan Polívka v obtížných časech jednoduše přijal komerčně atraktivní nabídku. A druhá teorie? Film tak trochu působí jako sladký sen někoho, kdo má dluhy. Hrdina filmu o dluhy zázračně přijde a ještě se přitom stihne vyléčit z alkoholismu. Ještě jednou ale musím důrazně opakovat, že se jedná pouze o domněnky, které vás mohou napadnout, pokud sledujete média a viděli jste film. Důležité je, že by nad něčím podobným nikdo nepřemýšlel, pokud by Dědictví 2 za něco stálo.
S Bohušem (Bolek Polívka) se setkáváme na pohřbu jeho ženy Vlastičky (Dagmar Havlová) a poměrně rychle zjišťujeme, že to vlastně není ten Bohuš, kterého si pamatujeme z prvního filmu. Zatímco prvně jsme měli tu čest s líným, vyčuraným buránkem, napodruhé je nezasloužený milionář prezentován spíš jako dobromyslný prosťáček, který to vlastně myslí dobře, jen mu už za krk malinko dýchá senilita a démon alkohol. Bohuš už léta nepije, ale žal mu vrazí do ruky sklenku. Následuje série rádoby veselých eskapád, kdy se nepraktický ochlasta bez manželčina vedení málem stane majitelem zchátralého zámku, pokusí se sbalit mladší herečku (Jitka Čvančarová), ohrozí svůj vztah s dcerou (Anna Polívková) a do toho všeho vzdoruje dluhům, které se na něj snaží ušít doktorka Ulrichová z prvního filmu (Ivana Chýlková).
Události postrádají výraznější gradaci, místo toho se na sebe postupně nabalují různé situace, které mají ukázat, jak se všechno proti Bohušovi spiklo. Ve skutečnosti spíš ale vidíme, že si vdovec na hraně svéprávnosti za všechny problémy může sám. Nějaké skutečné poučení z vlastních chyb a osobní růst byste ve filmu hledali marně. Bohuš se v nouzi tak akorát lituje a staromilsky teskní po lepších časech. Když je potřeba dotáhnout děj-neděj do konce, má náš pantáta najednou neskutečnou kliku, dobrého kamaráda, hodnou dceru a manželku, která ho koriguje i ze záhrobí.
Někomu takovému skutečně není proč fandit, proto je až obdivuhodné, že se Polívkovi postavu podařilo zahrát tak, že k ní určité sympatie cítit lze. Možná je to osobou samotného Polívky, možná bodrým optimismem, který Bohuš neztrácí ani těžkým chvílím navzdory. Tu a tam se navíc povede Bohušovi prodat komickou situaci či repliku, i když na hlášky, které by měly šanci zlidovět, můžete protentokrát zapomenout. Pak už jde Dědictví k dobru připočíst snad jen vizuálně příjemnou Jitku Čvančarovou, a pevnou režisérskou ruku Roberta Sedláčka, kterému se navzdory plytkému ději daří vytvářet iluzi, že film celkem odsýpá. Přesto je ale nezměrná škoda, že se Sedláček po řadě zajímavých autorských projektů zahazuje s takovouhle zakázkovou prací.
Verdikt
Dědictví 2 nevypovídá nic o dnešní době ani autenticky nezachycuje určitou sortu lidí, tak jako se to dařilo staršímu filmu. Veškerý děj se smrsknul na báchorku o zpitém prosťáčkovi, který se díky zlým lidem a zlému alkoholu dostane do několika úsměvných a do několika nepříjemných situací. Tu a tam se vydaří komická situace a Bolek Polívka má stále jisté kouzlo osobnosti, které vás dovede filmem bez větší újmy protáhnout. Dohromady se ale jedná o klasicky zbytečné pokračování, natáčené dost možná čistě z ekonomických důvodů.
