Robert Sedláček přinesl svoji prvotinu, Pravidla lži, teprve před pěti lety, ale už za tak krátkou dobu se z něj stačil stát jeden z nejzajímavějších porevolučních českých režisérů. Pravidla lži překvapila až nečeskou dávkou napětí a psychologizace postav, ale ještě jim byla vytýkána řada začátečnických neduhů. Muži v říji zůstali přes nesporné kvality (herci, humor, trocha toho sociálního zrcadla) těžce nepochopeni – dnes mají na csfd nezasloužených 56 %. A Největšího z Čechů Sedláček natočil pouze jaksi na protest, z nouze a za pár mrzkých šupů, ale přes laciný look a očitou nedopilovanost se do vás řada syrových momentů z filmu zažere a už nepustí. V Sedláčkovi zkrátka něco je. Jakým způsobem se mu své „něco“ podařilo uplatnit v jeho nejnovějším filmu?
Rodina je základ státu vypráví poměrně přímočarý příběh manažera Libora (Igor Chmela), který zpronevěří nějaké peníze a je vyšetřován policí. Aby vyšetřovatele setřásl, nebo snad oddálil vyzrazení pravdy manželce (Eva Vrbková) a čelení realitě, uchyluje se k zoufalému gestu: Naloží celou rodinu do auta a vyráží s ní na "dovolenou" na jižní Moravu. Vyšetřovatelé jsou mu ale v patách, tlak stoupá a Libor je postupně nucen do přímé konfrontace se ženou, zákonem i sám sebou.
Komorní drama i komentář dnešní doby
Zdánlivě banální zápletka dává Sedláčkovi poměrně slušný prostor k vyřádění. V rovině socioekonomické se režisér zamýšlí nad dnešní bezskrupulózní dobou, ve které jeho hrdina není ochotný (nebo snad schopný?) vnímat svoje jednání jako nějak zásadně amorální. On přeci jenom měl příležitost a byl by blázen, kdyby ji nevyužil. Větší či menší levárny vlastně dělají všichni a stát to nakonec zaplatí, tak o co jde. Anebo amoralitu vnímá a hledá si omluvy před sebou samým? To vám film natvrdo neřekne, většinu svých myšlenek nechává Libor bublat hezky pod povrchem a je jen na divákovi, jak bude jeho chování navenek interpretovat.
V druhém plánu sledujeme klasické rodinné drama, kdy manželský pár zahnaný do kouta řeší zasuté křivdy a nechtěně testuje pevnost svého vztahu, zatímco (především kvůli dětem) pořád ještě musí „normálně“ fungovat každodenním životem, jako by všechno bylo v pořádku. Měli Libor a jeho žena Iva ještě po letech malých lží a otupělosti opravdový vztah? A pokud ano, dokážou současnou situaci vydržet? A je Iva jen „nevinná oběť“ anebo nemůže být tak blbá, aby jí v koutku duše nedošlo, že vystudovaným učitelům dějepisu luxusní auta a vily do klína z nebe nepadají?
Nechybí samozřejmě ani rovina komická, když prchající rodině osud hází pod nohy karikatury hloupých policistů (Jan Budař, Marek Taclík), pronásledují je ti nejzavilejší vyšetřovatelé (Martin a Monika Fingerovi) a do toho jejich bezelstná dítka trousí pravdivě nekorektní hlášky. Vrcholem tragikomického pachtění je démon alkohol, který roztomilým způsobem v hrdinech odkrývá to nejpravdivější. Hned z kraje filmu sledujeme Igora Chmelu (Libora), jak okresním rozhlasem sousedům opilecky vysvětluje, že „přece není až takovej hajzl“, ale zlatým hřebem je konfrontace s kamarády z vysoké školy, manžely Jířím a Lenkou (Jiří Vyorálek a Simona Babčáková), kteří se nevzdali (naivních?) ideálů, "nezaprodali se", ale žijí nudným pospolitým životem na jihomoravském maloměstě. Kterému z párů je hodno závidět? A je vůbec některému? Názor si opět musíte udělat sami, Sedláček vám rozhodně nic nevnucuje, ani polopaticky necpe.
Rodina zkrátka chytrým způsobem nahlíží na nejednoznačnou morální úroveň dnešní doby, na lákadla našeho tržního světa a na rodinu jako jakousi poslední jistotu v rychle se měnící společnosti. Nikomu nenutí názor, jen dává dost materiálu k přemýšlení. Navíc je vyprávěná poměrně rafinovaným způsobem, kdy až do konce netušíte, jak to celé dopadne, i když je to vlastně nad slunce jasné a žádná jiná možnost v podstatě neexistuje. Obraz doby a psychologické rodinné drama režisér koření vtipem a halí ho do napínavého hávu paranoidního útěku před pronásledovateli (Především díky skvělé práci s atypickou hudbou je v některých momentech z filmu opravdový nervák).
Co se nepovedlo?
Přes své nesporné kvality, odlišnost od běžných českých filmů a chválihodnou schopnost provokovat k zamyšlení má film i řadu problémů, které nemusí vadit každému, ale mně osobně dost rušily. Tak třeba, proč mohou být Vyorálek s Babčákovou famózní a ústřední duo Chmela Vrbková na mě po většinu času působilo strašně nepřirozeně? Zvlášť Chmela deklamuje jako na divadle, místy je vyloženě teatrální a jeho spisovná (moravská?) mluva mě jako Pražáka bolestivě tahala za uši. Takhle prostě nikdo, kdo nějaký ten pátek žije v hlavním městě, nemluví!
Ne vždy také funguje přestřelená karikatura vedlejších postav (vyšetřovatelé). Někdy je balancování na hraně parodie úsměvné, ale jindy, při Sedláčkově vesměs civilním pojetí filmu, docela ruší. Ze zážitku mě vytrhávala také kamera. Sedláček se rozhodl točit na digitální Redku a je to vidět. Obrazu chybí určitá filmovost a to bohužel nejen po technické stránce. Kromě podivně dokumentárního looku zamrzí také režisérova rezignace na jakékoliv zajímavější zabírání scény nebo střih. Všechno točí co nejúsporněji a nejjednodušeji, hlavně když si odvypráví svůj vytyčený příběh. O to větší pěstí na oko pak je, když jinak statická kamera najednou dynamicky obkrouží zaparkovaný automobil (že by sponzor?).
Verdikt
Rodina je základ státu je mnohovrstevnatý, myšlenkově silný film, který ve vás zůstane a vyprovokuje vás k řadě podnětných diskusí s přáteli, ale (jak už začíná být Sedláčkovým nepěkným zvykem), zůstala trestuhodně nedotažená. Režisér se soustředí především na obsah a forma ho nechává chladným, což je škoda, protože kdyby Sedláček dokázal Rodinu „prodat“ a vychytal drobné mouchy, mohl z ní být jen z nejlepších českých filmů poslední doby. Takhle z ní zůstal „jen“ zajímavý materiál k přemýšlení, který v kině nijak zvlášť neohromí a do paměti se nevryje až tak hluboko.
