Od českých filmů lze málokdy čekat něco, co by mladší generaci mohlo nějak výrazně zaujmout. Točí se pro široké masy těch, kteří se ještě nenaučili, jak si film stáhnout, a tak nám každoročně filmaři servírují laskavé komedie pro celou rodinu, adaptace Michala Viewegha anebo rovnou bláboly typu Líbáš jako bůh. Naštěstí jsou tu ještě režiséři jako Jíří Vejdělek, který sice také točí laskavé komedie pro celou rodinu, ale alespoň to umí!
Muži v naději v tomhle ohledu nejsou žádná výjimka. Nejsou sice tak jistí v kramflecích, jako byly Vejdělkovy předchozí Ženy v pokušení, ale v jádru se pořád jedná o dobře snesitelnou, svižně natočenou komedii, která tu a tam utrousí solidní vtip, polahodí mužskému oku a rozvíří zajímavou debatu na téma, „kdo z nás si myslí, že nevěra je normální“.
Jak ňouma Macháček ke kočce přišel
Příběh vypráví primárně o vzorném manželu Ondřejovi (Jiří Macháček), kterému jeho chorobně záletný tchán Rudolf (Bolek Polívka) neustále vyčítá, že svým těžkým podpantofláctvím dusí svoje manželství. Když žena nemá z muže respekt, začne se ve vztahu nudit! A Ondřej začíná mít pocit, jestli to nakonec nebude pravda: Žena ho neustále jenom peskuje a kontroluje a sexu se dočká jedině tehdy, když má miminka chtivá manželka tu nejbáječnější ovulaci. Ani v práci se mu nedaří, takže se skoro ani nejde divit, že když ho začne svádět pohledná Šarlota (Éva Vica Kerekes), poměrně rychle balzámu na sebevědomí podlehne. Zbytek děje se pak zabývá tím, jak úspěšně udržet dva vztahy najednou a vyjít z toho s čistým štítem.
Film je poměrně dobře natočený, hezky odsýpá a zvlášť v erotických scénách Vejdělek skvěle prezentuje, jak dobře umí zacházet s kamerou a střihem. (Nebo minimálně jak dobře si umí vybrat spolupracovníky). Vůbec bych se nebál mu do ruky svěřit dražší videoklip nebo dokonce nějaký moderní žánrový film. Herci jsou také vesměs příjemní. Jednou za čas se jim sice z pusy vyřine něco, co nešustí papírem, ale rovnou celým telefonním seznamem, ale nikdy to nepřeroste hranici snesitelnosti. S předloženým scénářem dělají, co mohou a jednorozměrným postavičkám vtiskují alespoň jakous takous osobnost. Akorát mi asi nikdo nevysvětlí, jak je možné, aby Jiří Macháček na základě několika málo hodin mlčení a otráveného čučení dokázal sbalit Évu Vicu Kerekes. Na druhou stranu, podstatné je, že ji nakonec sbalil, protože kdyby ve filmu nebyla, byla by to neuvěřitelná škoda. Tahle ženská je totiž přímo ztělesněním svůdnosti.
Ostatním hercům se možná nedostává jejích krás, ale rozhodně jim také není co vyčítat – jak už bylo řečeno, největší problém tkví ve scénáři. Občas postavám trošku nejdou přes pusu dialogy, zbytečně moc se spoléhá na náhodu a v celku jde o pochybně vykonstruovanou báchorku, která slouží toliko jako komediální vehikl. Což by samozřejmě u ryzí nenáročné komedie nemělo vadit, hlavně když se povedou vtipy (v rámci českého průměru se celkem povedly). Jenže Vejdělek se občas z komedie snaží dělat tragikomedii, propašovat do filmu hlubší myšlenky, a v tu chvíli si nešťastně zvedá laťku, kterou se mu posléze při nejlepší vůli nedaří zdolat.
Podvádět je normální
Celý problém začíná u Vejdělkovy pochybné morálky. V nejrůznějších rozhovorech se nám snažil tvrdit, že emancipace už dospěla do takového bodu, že se z mužů stávají ustrkované puťky, které by měly vzít své mužství do hrsti a honem se začít drát zpátky na své pozice, dokud nebude pozdě. Jenže minimálně v tomhle filmu je téma obsažené jen okrajově, pokud tedy nepočítáme vše prostupující oslavu záletnictví.
Muži v naději se nám totiž snaží namluvit, že podvádět svoje partnery, je běžná záležitost. Jistě, jsou tu i chvíle, které nesou náznaky určitých následků a výčitek, ale většinou trvají krátce a jakmile záletným postavám otrne, vše se vrací do starých kolejí. Vždy se všechno ututlá, obelže či odpustí a vlastně to dělá každý, a kdo to nedělá, je divný. V momentě, kdy se do filmu zakousne tragický osten, by člověk čekal nějaké (laciné?) prozření, ale ani tehdy se nic moc nezmění, film zkrátka změní ohnisko zájmu na jinou, stále ještě bezstarostnou, postavu. A nechápejte mě špatně, rozhodně se nesnažím nějak demagogicky moralizovat. Jen mi vadí, že film nevěru mohl vykreslit jako svůdnou, někdy vyprovokovanou, zaviněnou víc než jednou stranou, občas snad dokonce nevyhnutelnou, ale vždy také složitou a potenciálně zraňující a místo toho se spokojí s tvrzením, že je naprosto normální a vlastně docela roztomilá.
Verdikt
Váš divácký zážitek záleží čistě na tom, nakolik se dokážete přenést přes Vejdělkovo chápání nevěry. Nad diskutabilním myšlenkovým základem se totiž rozprostírá sice prostoduchá, ale jinak poměrně slušně zvládnutá letní komedie, která pobaví i lechtivě vyprovokuje. Což byl pravděpodobně také její hlavní účel. Takže pokud máte chuť vyrazit na film s někým, u koho máte jistotu, že Captaina Americu nebo Zrození planety opic nedocení, s klidem vyrazte na Muže v naději. Nadávat nebudete.
PS: Vica Kerekes ve filmu prsa ukáže. ;-)
