Recenze: Win Win

Některé filmy stojí stamiliony dolarů (viz. náš článek Hollywood přestává rozhazovat), spoléhají se na masivní reklamní kampaň a jejich cílovou skupinou jsou efektů chtiví popcornožrouti. Na úplně opačném konci finančního spektra ale samozřejmě také najdete určitou dávku vypočítavosti – řada laciných indie filmů je vyloženě šitá na míru festivalovému publiku. Takový film musí působit chytře, jako ze života a pokud možno míchat veselí a smutek (život je totiž přece takovej). Protože jedině když malý film uspěje na festivalech, má i bez milionové reklamy šanci dostat se do všeobecného povědomí. A mimo festivalovou půdu se teprve ukáže, jaký je film doopravdy. Win Win samozřejmě patří přesně do téhle kategorie.

Paul Giamatti tu hraje Mika Flahertyho, právníka ve středním věku, který na periferii provozuje svou ušmudlanou živnost. Kšefty nejdou, a tak aby uživil ženu v domácnosti a dvě děti, uchýlí se, ač nerad, k menší levárně. Zneužije svého senilního klienta Lea. Leo (Burt Young, alias Paulie z Rockyho) ztratil kontakt se svojí rodinou, a protože se už o sebe dokáže sotva postarat, chce ho sociálka šoupnout od ústavu. Mike u soudu zalže, že se staříkem sblížil a rád by nad ním převzal opatrovnictví. Ve skutečnosti však Lea sám šoupne do starobince a ještě si smlsne na jeho penzi. Zdánlivě geniální plán, zdánlivě neškodný. Jenže pak se na scéně z ničeho nic objevuje Leův dlouhá léta ztracený vnuk Kyle (nováček Alex Shaffer) a Mikovi svědomí nedovolí jinak, než si problematického chlapce nastěhovat domů a postarat se o něj.

V tu chvíli se začíná odvíjet přesně to, co byste od realistické indie komedie čekali. Zpočátku těžké soužití rodiny s Kylem i postupné sblížení přes studentský zápasnický oddíl, který Mike koučuje. Je tu emancipovaná Mikova žena (Amy Ryan), lehce trhlý kamarád (Bobby Cannavale), morální dilemata, odhalení Mikovy zrady, humor, který přirozeně vychází z jednotlivých postav, indie muzika plná tklivých tónů a rozladěných kytar a samozřejmě nějaké to ponaučení o tom, jak je život bezva.

Takových filmů jsme zkrátka viděli spoustu – namátkou Bokovku, Nezvaného hosta, Cyruse, Všude dobře, proč být doma, Jack se chystá vyplout, O smyslu života a další a další. Pokaždé dostaneme solidní herecké výkony (tentokrát je tomu nejinak, Giamatti je skvělý, ostatní též nezklamou), melancholickou náladu protknutou dávkou zá-bavného sebeironizování a na závěr ujištění, že všechno bude fajn. Záleží většinou jen na tom, jestli máte na podobný film náladu a jestli vám zrovna sednou konkrétní postavy.

Win Win bohužel i naštěstí není žádná výjimka. Bohužel proto, protože jak už bylo řečeno, podobných filmů se točí spousta a zrovna Win Win nijak výrazně nevyniká. Nic nedělá výrazně lépe, ani originálněji. A naštěstí proto, že úspěšnou formuli režisér Thomas McCarthy rozhodně nijak nepokazil a naservíroval nám velice příjemnou indie komedii z maloměstských těžkých časů, která vás ujistí v tom, že být dobrým člověkem sice není hračka, ale udělá vám to dobře na duši.