Zatímco diváci v kině vnímají především herecké tváře, případně jméno režiséra, postava producenta zůstává spíše upozaděna. Právě on ale zajišťuje financování filmu nebo angažmá tvůrců, čímž se stává pro vznik snímku prakticky nepostradatelným. Radim Procházka je producentsky podepsaný pod chválenými díly jako Pravidla lži nebo Rodina je základ státu,věnuje se ale i dokumentární tvorbě jako režisér a občas i jako scenárista v jedné osobě. V exkluzivním rozhovoru pro FandimeFilmu.cz jsme se snažili probrat jak aktuální témata, tak i obecnější věci, které jsou spojené s výrobou filmu u nás. Následující text by měl tedy především sloužit jako netradiční náhled pod pokličku fungování české kinematografie, na kterou mají tendenci lidé spíše nadávat, než aby tvůrce chválili. Někdy však ne úplně právem.
FF.cz: Kdy a na čem jste byl naposledy v kině jako běžný divák?
Moc do kina nechodím. Když filmy vytvářím, nemám čas a hlavně potřebu je příliš konzumovat. Naposledy jsem byl na Hlava-ruce-srdce od Davida Jařaba, což je nějaký rok zpátky. Souvisí to také s tím, že mám děti, takže se do kina tolik nedostanu. Raději jdu do divadla nebo na výstavu. Ke svému oboru se dostanu snáze např. na filmových festivalech, na FAMU, při slavnostních premiérách nebo na DVD. Přehled o dění v oboru tedy mám, i kdych nechtěl.
FF.cz: Berete tedy návštěvy jiných oborů jako inspiraci?
Určitě. Každý tvůrce by podle mě měl mít přehled napříč kulturním děním. Musí sledovat, jak je doba reflektovaná v dílech kolegů. Má to i svoji praktickou stránku: 
V divadlech se můžu podívat na herce, o kterých třeba uvažuje nějaký režisér, že by je mohl obsadit.
FF.cz: Jste scenárista, režisér i producent. Když už se na film díváte, sledujete ho jako běžný divák nebo jste spíš profesně deformován?
Rád se nechám snímkem strhnout, ale musím přiznat, že moje profese při sledování filmů určitě hraje roli. To, co se říká o zubařích, totiž že místo úsměvu vidí kazy a plomby, určitě platí i pro naši profesi.
FF.cz: Preferujete tuzemskou nebo zahraniční produkci?
Snažím se spíše dívat na filmy z jiných zemí, ale víc se ke mně přirozeně dostane domácí tvorba. Na mezinárodní scénu se ale v současnosti snažím hodně soustředit, už kvůli probíhající a doufejme i budoucí zahraniční spolupráci.
Filmy Svěráka nebo Ondříčka si občas hrají na něco, co nejsou
FF.cz: V posledních dnech se u českého filmu mluví především o Troškových Babovřeskách, na které recenzentská obec nadává, kudy chodí, diváci se ale do kina hrnou ve velkém. Je to podle vás triumf způsobený Troškovou pověstí nebo zdařilým marketingem?
Roli hrají určitě oba faktory. I když ze své pozice, kdy jsem na filmu nepracoval, nemohu celou záležitost detailně rozebrat. Přijde mi ale legrační, jak se lidé nad takovým značně komerčním snímkem pohoršují. Je to takové to příjemné sebepotvrzující pohoršování, které nevede k hlubší analýze.
FF.cz: Proč?
Víte, já bývám mnohem obezřetnější spíše před filmy, které jsou víceméně komerční, ale přitom se tváří jakoby měly nějaké vyšší poselství... Jsou to některé Svěrákovy snímky nebo nyní Ondříčkovo 
Ve stínu. V těchto případech se podle mě tvůrci snaží namluvit, že podávají nějakou hlubší zprávu o stavu světa, ačkoliv tomu tak není.
FF.cz: Je vám tedy Troškův upřímný přístup bližší než ten Svěrákův nebo Ondříčkův?
To zase ne. Blízký mi není ani jeden přístup, poněvadž v obou případech se jedná plus mínus o komerci, či lépe marketingové uvažování o tématu. Rozhodně se ale neztotožňuji s názory, že Troška svými filmy ničí filmový vkus našich diváků, ten je totiž značně deformovaný už dávno, například televizní nabídkou.
FF.cz: Dá se podle vás najít nějaká definice typického českého filmového diváka? Při úspěchu Babovřesk se na internetu začínají množit názory, že lidem u nás stačí pár kopnutí do rozkroku, variování jména Šoustal a jsou spokojení.
Považuji to za škatulkování. Definice klasického českého diváka podle mě vůbec neexistuje. Už jen proto, že lidé, kteří šli na Babovřesky, vlastně filmoví diváci nejsou. Do kina prakticky nechodí a teď se výjimečně nahrnuli na nového Trošku. Kromě toho se dnes hledá nové uplatnění filmů, ze kterého vzejdou zcela nové definice „filmového diváka“. Většinu filmů vidíme na počítači. Zážitek kolektivního prožívání pohyblivých obrázků v potemnělém sále mizí nebo už vymizel.
FF.cz: Pokud se podíváme na statistiku nejnavštěvovanějších českých filmů, snad vyjma Kajínka se jedná většinou o feel-good snímky s komediálními prvky? Je to podle vás také důvod, proč u nás není žánrová tvorba pestřejší?
Asi ano. Přestože filmy stojí zdánlivě hodně peněz, jejich výroba je většinou podfinancovaná. Většina věcí vzniká na koleně. A ze vstupného a prodeje práv se nezaplatí ani většina komerčních snímků. Ale jejich producenti se musejí snažit o návrat vložených investic, takže by rádi natočili ten jeden či dva filmy, které si u nás ročně na sebe vydělají. Proto jdou cestou nejmenšího odporu. Mnohdy jim taky chybí vkus či smysl pro humor, aby rozlišili, co je gag a co už pouhá oplzlost. Roli taktéž hraje malý trh. Zatímco v Americe zuří velký konkurenční boj a tvůrci přicházejí s obrovskou žánrovou škálou, díky které se snaží navzájem předehnat a diváka zaujmout, u nás je situace opačná.
FF.cz: Kdybyste ale měl v ruce kvalitní námět, známou hereckou tvář, která by film prodala, a možnost natočit žánrový snímek, jaký pro naši tvorbu není zrovna typický. Třeba nízko rozpočtové sci-fi. Chtěl byste takový projekt realizovat nebo byste sázel na onu jistotu, o které jste mluvil?
Sázel bych na svoji jistotu, a tou je pro mě autorský film. Jednou jsme se s mým dlouholetým spolupracovníkem Robertem Sedláčkem bavili o vyloženě žánrovém filmu, mám pocit, že se jednalo o komedii. Myslím takovou tu vysloveně podbízivou, s tangy ve vlasech či dvojsmyslnými 
jmény farářů. On mi ale řekl, že si není jistý, zda by něco podobného dokázal natočit. Teď by měl pracovat na pokračování Dědictví aneb Kurvahošigutntag, které by se snad mělo začít v létě natáčet. Humor prvního dílu byl ale podle mne nepodbízivý, naopak velice sarkastický, což by Sedláčkovi mělo svědčit.
FF.cz: Pokud se každopádně podíváme na vaši spolupráci se Sedláčkem, vaše filmy jsou kritikou uznávané. Nechodí na ně ale příliš lidí, a ani masám nejsou úplně určeny. Na první pohled by se mohlo zdát, že vám jde spíše o kvalitu než o finanční úspěch, který by se dal u producenta čekat jako priorita.
Samozřejmě, byl bych rád, kdyby naše filmy vydělávaly hromadu peněz a já byl bohatý. Na druhou stranu ale chci také dělat něco, co mě naplňuje. Něco z čeho budu mít dobrý pocit. V dnešní době se tyhle dvě kategorie – peníze a smysluplnost – dají skloubit čím dál hůře.
FF.cz: Má u vás v případě celovečerní tvorby – nadneseně řečeno – šanci i jiný režisér než právě Sedláček?
Určitě, i když se může zdát, že ne. Dlouhou dobu to ale bylo díky tomu, že mě k filmu přivedl přivedl právě on. Teď jsme se ale rozdělili. Chystám například v česko-německé koprodukci celovečerní debut Štěpána Altrichtera. Hotový by měl být letos na podzim. Premiéru bychom rádi měli na Berlinale, tedy na začátku příštího roku.
Druhou část rozhovoru zveřejníme velmi brzy. Řeč v ní bude o novém zákonu na podporu kinematografie, filmových cenách, výrobě trailerů u nás nebo problematice filmového pirátství. Rozhodně tedy zůstaňte na příjmu, je se hodně na co těšit.
