Někdy do přelomu letopočtu se dočkávaly všechny celovečerní filmy Jana Hřebejka nadšeného přijetí. Pak už začala být režisérova reputace poněkud rozkolísanější, ale nikdy nepřestal budit zvědavost a vždy platilo, že každý další jeho film může přinést zajímavý zážitek. A třeba právě Učitelka tohle pravidlo opět potvrzuje.
Děj filmu je zasazený do Bratislavy 80. let minulého století. Je zima, večer a rodiče se scházejí na třídní schůzce, aby probrali, co se přihodilo. Místní soudružka učitelka už delší dobu zneužívá svého postavení a svojí nedotknutelnosti, kterou jí dávají politické konexe. Svoje žáky i jejich rodiče neváhá žádat o službičky nejrůznějších charakteru, a když není po jejím, nenápadně se mstí. Její psychologický a emocionální nátlak však zajdou příliš daleko.
Učitelka je pozoruhodná už v tom, jakým způsobem dávkuje informace. Vyprávění není lineární, a tak si postupně skládáme jednotlivé střípky mozaiky celé události. Co vlastně rozverná Drazdechová provedla? Jaké jsou její metody? A dočká se situace nějakého rozřešení? Snímek je v jádru dramatem o zneužívání moci, vzepření se, usilování o spravedlnost a splývání s davem. V obdobném rámci by mohl fungovat kdykoliv a kdekoliv. Totalitní Československo však dodává celému příběhu zvláštní příchuť.
Veřejně proti soudružce vystoupit je ještě těžší, a to jak pro děti, tak pro jejich rodiče, rodiče spolužáků či zástupce školy. Většina přihlížejících se hlavně nechce dostat do maléru, a tak všichni raději drží hubu a krok. Ba co víc, některým situace, kdy ruka ruku myje, vyhovuje a zarytí svazáci se rovnou hrdě bijí v prsa a hrozí, že vdovu po padlém válečném hrdinovi špinit nenechají.
Krom postupného rozkrývání nešťastných událostí film nabízí především věrné zprostředkování dusivé situace. Oběti jsou v prvním plánu děti, takže jim nikdo nevěří a nutí je hledat chybu sami v sobě. Snaha o vzdor jen utahuje smyčku a všudypřítomná frustrace by se dala krájet, zvlášť tváří v tvář morálním kolaborantům. Jenže jakkoliv se mi chtělo společně s hrdiny křičet a rozskočit spravedlivým hněvem, zároveň jsem se sám sebe musel ptát? Měl bych kuráž hrát si na hrdinu a potenciálně se velice vážně potopit? Nebo bych jen koukal stranou a dělal, že se mě celá věc netýká, protože když jsou spolužáci / druzí rodiče tak pitomí, že se vzpouzejí v situaci, jež nemá vítězů, můžou si za svoje potíže vlastně sami?
S tím samozřejmě souvisí plejáda figurek, primárně pak tři žáčci, kteří přijdou s Drazdechovou nejvíc do styku a jejich rodiče. Nikdo z postižených není dokonalý a v jednotlivých rodinách se (zvlášť v jednom případě) dočkáváme krušných chvil, ale v kontrastu s tíživou školní situací jsou všechny oběti alespoň relativní hrdinové a nejde jim nefandit, aby našli osobní odvahu, a především pak vzbudili osobní odvahu také u dalších. Málo známým, většinou slovenským hercům pak kraluje Zuzana Mauréry v roli pekelné soudružky. Jen výjimečně ji uvidíte nějak výrazně explodovat nebo se chovat otevřeně „zle“, ale ďábel je v detailech a její drobné manipulace dokážou řádně přikovat k plátnu.
Fungují i dobová atmosféra šedo-hnědé socialistické školy a panelákových bytů, stejně jako hudba Michala Novinskiho. Co funguje o něco hůř, je gradace. Někdy do dvou třetin jsem měl pocit, že sleduji naprosto unikátní film. Atmosféra houstne, zápletka vrcholí. Jenže pak najednou ustrne na mrtvé bodě. Napětí už se nedaří dál eskalovat a místo toho se Učitelka dobere konce po přímce, možná i začne trochu klesat. Vše potřebné je prakticky rozřešeno, přesto nás film bere víc zblízka do života ještě jednoho z rodičů a věnuje mu další minuty (možná desítky minut). Jednotlivé situace sice nejsou špatné, ale už prostě nemají sílu jako ty předchozí, když už o Drazdechové vše podstatné víme a nové scény už jen více či méně vtloukají do hlavy už jednou řečené, akorát novým způsobem. Takže škoda té nepovedené tečky.
Verdikt
Učitelka bere frustrující situaci a vykresluje ji v celé její obludné nesnesitelnosti, jakou musí účastníci pociťovat. Společně s až nepříjemným vtažením do emocionálního rozpoložení obětí nabízí film nelineární vyprávění, u kterého si užijete, že nemáte všechno na lopatě, ale musíte si dvě a dvě dát dohromady hezky sami. To všechno pak posvěcuje démonická Zuzana Mauréry v titulární roli. Určité repetitivnosti některých dílků skládačky je škoda, ale i tak jde o vážně intenzivní psychologické drama, které v týdnech selhávajících letních blockbusterů nejde než doporučit.
