Bohdan Sláma patří mezi nejzajímavější české filmaře, jeho Štěstí a Venkovský učitel mezi nejlepší české porevoluční filmy a tak není divu, že jeho novinku předcházela velká očekávání. Ta se ještě zvýšila, když se proslechlo, že film bude uveden na prestižním festivalu v Sundance. Bohužel, velká očekávání se nepodařilo naplnit ani zdaleka.
Sláma si vždycky liboval ve vykreslování životů lidí na ekonomickém okraji společnosti. Chudých, prostých lidé z vesnice či maloměsta, kteří se potýkají se svými každodenními problémy a se svým sociálním statutem jsou tak nějak smířeni. Jenže zatímco v režisérových předchozích filmech bylo prostředí smířených outsiderů tak nějak exotické a vždy se v něm odehrával silný a krásně vyprávěný příběh, ve Čtyřech sluncích jsem tohle všechno postrádal.
Nová sbírka outsiderů
Děj se točí kolem Fogiho (Jaroslav Plesl), věčně nezralého čtyřicátníka, který žije se svojí družkou (Aňa Geislerová), jejich společnou dcerkou a pubertálním synem z předchozího manželství. Rodina bydlí na maloměstě v panelákovém bytě a k dluhům neměla nikdy daleko. Fogi většinu času tráví v zahrádkářské kolonii, s místním pomatencem Karlem (Karel Roden) nebo v hospodě a teď ho ještě ke všemu vyhodili z práce za hulení trávy na záchodě v pracovní době. To už je pro Janu asi poslední kapka, a tak když ve škole řeší problémy Fogiho nepřizpůsobivého syna Vény, snadno podlehne svádění Vénova učitele (Igor Chmela).
Samotný Véna se potlouká s partou rádoby punkáčů, chlastá, hulí a prohání holky. Prakticky tedy kopíruje chování svého lehce odcizeného otce. Matku, která ho opustila, vyloženě nenávidí a o své maceše Janě už má také brzy ztratit veškeré iluze. Fogi o Janině nevěře nemá ani šajn a místo řešení problémů svého syna nebo hledání práce marní čas s esoterickým mimoněm Karlem, který ho s sebou vezme na velkou pouť, na jejímž konci by měli najít mocného Guru a odpověď na všechny své otázky.
Esoterie a další nesmysly
Fogi je nesymatická a nezajímavá postava, přesto nejvíc času strávíme s ním a s Karlovými bludy. Nezlobte se na mě, ale virgule a energií nabité kameny opravdu nepovažuji za námět hodný filmování. To je jak točit seriózní film o skřítcích a Mikulášovi. Kdyby ve filmu byly pavědy proto, aby si Fogi konečně uvědomil, že ho žádný zázrak nečeká a začal se hrabat z hnoje, nezlobil bych se. Jenže když celý film rozlouskne deus ex machina Jirka Mádl a Karlův zázrak, něco je špatně. Je sice hezké, že Čtyři slunce ze všeho nejokatěji říkají, že základem všeho je pevná rodina a zbytek se už nějak překousne (s tím nelze než souhlasit), ale pod nánosem neúrodné hlušiny je to zatraceně málo.
Jana a její etické dilema, Vénova deziluze z rodičů i citlivý punkáč Jerry (Mádl) v sobě nesou příslib zajímavých témat i příběhů, Čtyři slunce ovšem dělají všechno pro to, aby se pokaždé co nejrychleji vrátily k Fogimu a Karlovi. Jednotliví herci nejsou nijak špatní (I když Jaroslav Plesl není tak výrazný tahoun, jakým byl v předchozích Slámových filmech Pavel Liška), ale ať dělají co dělají, z nezajímavých partů toho moc nevykouzlí.
Dalším velkým zklamáním je vizuální stránka. Předchozí Slámovy filmy, Venkovský učitel obzvláště, se vyznačovaly nádhernou kamerou, která předváděla krásně komplikované jízdy bez častých střihů. Občas to bylo na hraně předvádění se, ale filmům to dodávalo nezaměnitelný (a nesmírně působivý) look. Ve Čtyřech sluncích je kamera dokumentárně roztřesená, neustále v pohybu, nervózně klouže pohledem sem a tam, po většinu času je nepříjemně přiblížená, jako by nás chtěla dostat co nejvíc do osobního prostoru jednotlivých postav. A aby toho nebylo málo, dost často se stříhá. Jde samozřejmě do značné míry o osobní preferenci, ale mě bylo ze zvoleného způsobu nasnímání chvílemi až nevolno. Takže pokud podobně jako já máte slabý žaludek, doporučuji si v kině sednout co nejdál od plátna.
Verdikt
Čtyři slunce jsou zatím nejslabším celovečerním filmem Bohdana slámy a po dvou vynikajících zářezech velkým zklamáním. Ve filmu se toho příliš neděje, herci nemají co hrát, kamera to tentokrát nezachrání, humoru je ve filmu taky pomálu a propagovaný soundtrack od Vypsané fiXy zazní v několika sotva rozeznatelných úryvcích a v závěrečných titulcích. Pořád je to samozřejmě výrazně lepší, než drtivá většina české kinematografie poslední doby, ale když víme, že je Sláma schopen geniality, nelze ho poměřovat měřítkem blbců. Doufejme, že Bohdanův zájem o esoterii byl ukojen a podobný krok vedle už se nebude opakovat.
