Poslední dobou se nám docela hromadí filmy o mladých lidech na prahu dospělosti, kteří tak nějak nevědí, co si se sebou počít, když už je nesvazují školní řády. Love to zkoušela přes spousty sexu a až chorobnou zamilovanost, ve We Are Your Friends jsme se podívali s partou partyboyů z chudého okraje LA do světa taneční muziky. Laputa nás bere mezi české kavárenské povaleče.
Titulární Laputa je oficiálně kavárna, ale ve skutečnosti spíš bar na malém městě, kde se scházejí večer co večer místní umělci, nebo spíš rádoby umělci. Do pozdních nočních hodin hrají, zpívají, vedou prázdné kavárenské řeči a zpíjejí se do němoty. Podnik vede mladá Johanka (Tereza Voříšková), která dosud nejspíš byla docela ve svém živlu. Teď jí ale po sobě krachlo několik vztahů a známostí a na ni začíná doléhat prázdnota, která její monotónní život bez vyhlídek pomalu pohlcuje.
Většina filmu se odehrává v prostorách baru a nenabízí nijak výrazně dramatický nebo komediální zážitek. Postavy krom Johanky nejsou psychologicky prokreslené, jsou to jen rozmanité figurky z kavárny, které spoluutvářejí celkový ráz podniku a nějakým způsobem vymezují rozsah hrdinčiných sociálních interakcí.
Kamera nás bere přímo do víru dění, kde se z diváka stává tichý štamgast na konci barového pultu, který tiše pozoruje dění kolem sebe. Občas jde jen o nasávání atmosféry rozjařeného veselí v podniku, jindy sledujeme autentické konverzace místních pseudointelektuálů, kteří s vervou filosofují o životě brouka.
Johanka v tom všem mumraji hledá nějaký smysl v prázdných vztazích a postupně zažívá větší či menší milostná dobrodružství s kecálkem, co si o sobě myslí, že je spisovatel, s hrubým rebelem bez příčiny či s otcovským truhlářem od vedle, který je sice věrný svojí manželce, ale za Johankou jako pejsek přestat běhat nedokáže.
Největší devizou filmu je vždy sympatická Tereza Voříšková, která je tím důvodem, proč je tak snadné s jinak poměrně apatickou hrdinkou tu hodinu a půl s chutí prožít. A pak je tu ještě ono příjemně autentické zachycení hospodských mikropříběhů, které se večer co večer v Laputě odehrávají. Nehezky z filmu trčí snad jen postava rebela, která je zbytečně teatrální (řezání sebe sama do ruky si film mohl nechat od cesty, je celkem k smíchu), jinak se ale přirozeně bující nálevnu podařilo zachytit na výbornou.
Všechno tedy záleží čistě na tom, jak kdo má rád tenhle typ filmů. Laputa je vážně jen okénko do jednoho obyčejného života, bez výraznějšího dějového oblouku. Pokud tenhle skoro-dokumentární styl máte rádi a baví vás zvědavě nakukovat do života cizích lidí, vcucne vás i celovečerní debut Jakuba Šmída. Zároveň ale film není v rámci svého „žánru“ ničím výjimečný, takže ti které podobné snímky nezajímají jindy, na ty nečeká příjemný zážitek ani v Laputě.
