Gaspar Noé je svými provokativními náměty už docela proslulý a pravděpodobně jste slyšeli přinejmenším o jeho snímku Zvrácený, ve kterém kamera bez jediného pohybu skoro deset minut zaznamenává znásilnění Monicy Bellucci. Ze snahy šokovat může být osočován režisér i tentokrát, protože jeho novinka Love obsahuje explicitně zobrazený, nesimulovaný sex a obsahuje jej poměrně dost. Navíc ve 3D. Proč to? Podle vlastního vyjádření chtěl režisér zachytit mladou lásku bez jakýchkoliv příkras či tajností, v její co nejautentičtější podobě. Daří se mu to jen zčásti.
Love prožíváme očima Murphyho (Karl Glusman), mladého Američana, který se v Paříži kdysi zamiloval do živočišné Electry (Aomi Muyock). Teď je dávno s jinou ženou, pociťuje velkou prázdnotu a na bouřlivou životní lásku jen vzpomíná. V Murphyho paměti skáčeme z místa na místo a na přeskáčku jsme svědky seznamování i rozchodu, hádek i souložení.
Někdy je skutečně film nesmírně autentický. Začínající láska pár dokáže zcela pohltit, životy mladých lidí naplňovat i je totálně dohánět k šílenství, když se nedaří. Retrospektivně si Murphy vztah s Electrou strašlivě idealizuje, i když samozřejmě měl spoustu stinných stránek a asi byl předurčen k záhubě. Otevřené sexuální scény nás vtahují do intimního prostoru mladých lidí, ukazují jej jako něco přirozeného, nezatahují kolem něj záclonku, jak videopůjčovna kolem kazet s pornem.
Bohužel, co je strašně odcizující, je konkrétní pár, který si Noé ke svému „dokumentaristickému“ zkoumání vybral. Dva mladí pseudoumělci vedou v naivním přesvědčení o vlastní veledůležitosti prázdné kavárenské řeči a v prožívání emocí jsou opravdu extrémně citliví, nebál bych se říct dokonce hysteričtí. Za každou dobře vykreslenou, možná i známou emoci tak musíme zaplatit výjevy přehnané sebelítosti či uječených veřejných hádek. A i ty sexuální scény začínají být až příliš specifické.
Nijak nehodnotím to, že si dvojice léčí partnerské problém trojkou s she-male prostitutem. Nahlédnout do života lidí, kteří zakoušejí svou sexualitu právě takhle, není bez zajímavosti. Ale každodenním sexuálním zkušenostem většiny párů se Love postupně víc a víc vymyká (nebo jsem až příliš staromódní?) a dojem autenticity se postupně vytrácí na úkor něčeho, co na první pohled vypadá jako snaha šokovat. Obecně se množství sexuálně explicitních scén s postupujícím časem zvyšuje a přestávají tak být prostředkem k nahlédnutí do nejintimnějšího prostoru páru a jsou pouhým opakováním téhož. A mám-li být upřímný, kdyby byly detailní záběre erekcí a zásunů vynechány, vypravěčský záměr řady scén by to podle mě vůbec nijak neumenšilo. Ba naopak, vypouštění 3D spermatu přímo do kamery jednoznačně pouze rozptyluje a filmu nic nepřidává.
Stejně jako sexuální scény, se začnou přejídat i ty další. Zaměnitelných střípků je až příliš, po nějakém poselství či dějovém vyvrcholení není ani vidu ani slechu a stopáž neúměrně bobtná. 130 minut si tahle voyeuristická sonda prostě nezaslouží. Mladý vztah v jeho mnoholičných podobách jsme poznali dostatečně a pak jako by se nám film snažil názorně zprostředkovat to, jak ubíjející prázdný může takový vztah přes všechnu explozivnost být.
Verdikt
Love je zajímavý experiment, který nabídne autentické herecké výkony, autentický sex a místy i autentické (rozpoznatelné, důvěrně známé) emoce. Sílící proud letargie a až příliš častých sexuálních výstřelků začne být ubíjející, jednotlivé epizodky ze vztahu dvou emocionálně přepjatých jedinců repetitivní a zahlcující. O nezajímavý počin se v žádném případě nejedná, ale chtělo to přísnější nůžky. Opodstatnění pro všechny ty minuty a nahaté klíny v Love nenacházím.
