Tuzemská produkce si vzala na paškál těžký příběh o vražedkyni, která se stala poslední popravenou ženou v Československu. Výsledek určitě není pro každého, ale svědčí o správném směřování českého filmu. Režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří ke snímku zároveň napsali scénář, natočili svůj celovečerní debut na značně kontroverzní téma, na kterém si postupem let vylámala zuby řada známějších filmařů. Jim se ale povedlo projekt dotáhnout a jejich dílo se řadí po bok dalších zajímavých českých filmů, které nám první měsíce letošního roku přinesly.
Životní osudy Olgy Hepnarové patří mezi slavné příběhy československé kriminalistiky. Počátkem 70. let, v době přituhující normalizace, přejela v nákladním autě osm lidí a další desítky zranila. A to vše zcela vědomě a úmyslně. Tímto aktem se totiž chtěla pomstít společnosti, kterou nenáviděla za ústrky a útrapy, jimž byla zřejmě vystavována. Šikana ve škole a týrání v domácnosti udělaly své, obzvlášť v kombinaci s Olžinou asociální a nepřizpůsobivou povahou. Pro socialistickou společnost musel být její případ zvlášť děsivý, není proto s podivem, že před sametovou revolucí ani nebyly snahy jej zfilmovat. Teď jsme se ale dočkali.
Polská herečka Michalina Olszańska v hlavní roli podává přesně takový výkon, jaký by člověk očekával. Většinu stopáže si vystačí s minimem emocí a její chladné, necitlivé pohledy do kamery (či ještě lépe, do prázdna) budí správně nepříjemné emoce. Také její chůze a veškeré tělesné projevy v každé scéně ukazují, že s touhle holkou prostě není něco v pořádku. Jak by potom mohla zapadat mezi své vrstevníky? Jedinou vadou na kráse jsou pak její dopisy, které několikrát během filmu předčítá. Vybraný jazyk a očividná vzdělanost projevu dost kontrastují s jejím vyjadřováním v dialozích. Možná je to umělecký záměr, ale na první poslech pořádně praští do uší.
Po technické stránce snímek výrazně připomíná Idu, která loni získala Oscara za nejlepší zahraniční film. Černobílá kamera, dlouhé vyosené záběry a časté zaměřování na tváře protagonistů, v tomto případě hlavně ústřední postavy. K normalizační šedi a odosobněné společnosti se však podobný styl vyloženě hodí a pomáhá utvářet správně sevřenou atmosféru. K tomu přispívá i minimální využití hudby a veškerých efektů, které by zbytečně odpoutávaly pozornost od už tak těžko uchopitelného vnitřního života Hepnarové.
Je třeba zdůraznit, že tohle není film pro každého. Podobně jako Rodinný film či Polednice, snímky které v rámci svých žánrů a témat předvedly zajímavé úkroky stranou, ani Já, Olga Hepnarová není standardním životopisným filmem. Což je asi z předchozích odstavců patrné, ale nezaškodí si to zopakovat. Z celovečerní prvotiny obou autorů totiž vznikl neobvyklý umělecký film, který kromě výrazné stylizace i myšlenek trpí řadou dětských nemocí. To zahrnuje především spoustu těžko pochopitelných záběrů, které jsou občas zbytečně natahované, jindy zase nepřinášejí žádnou novou informaci. Také tematizaci sexuality je možná přikládán až zbytečně velký prostor na úkor jiných, potenciálně traumatizujících oblastí. To je sice určitě věcí tvůrců, ale považuji to za částečně nenaplněný potenciál, díky kterému není výsledek tak silný, jak by být mohl.
Verdikt
Výsledné hodnocení je tady dost ošemetné. Pokud máte rádi artovky, psychologická dramata nebo výrazně stylizované filmy, přijdete si na své. Navíc z tuzemské produkce, což se často nevidí a určitě si za to tvůrci zaslouží malou bezvýznamnou pochvalu. Na druhou stranu je snímek do nemalé míry zabalen pseudouměleckým závojem, skrz který je leckdy až zbytečně těžké proniknout. Je jen na vás, jestli tuhle hru budete s autory chtít hrát.
