Úspěšně komerčně prorazit s tuzemským filmem na české scéně, není zrovna lehký oříšek, pokud se zrovna nejmenujete Zdeněk Troška. Jedním z receptů, jak alespoň částečně dostat svůj snímek do povědomí českých diváků, je instalovat do hlavních rolí Jiřího Macháčka a Aňu Geislerovou, jak to svého času míval ve zvyku Jan Hřebejk. O něco podobného se nyní pokouší Vladimír Michálek v Pohádkáři, adaptaci stejnojmenného knižního bestselleru Báry Nesvadbové, který do filmové podoby přepsal Marek Epstein.
Příběh snímku začíná v momentě, kdy kapitán Rott (Matěj Hádek) nachází v řece tělo neznámého muže (Macháček). Jakmile se policista pustí do rozkrývání mužovy identity, rozplete se před ním poměrně tradiční vztahová mozaika. Macháček totiž ve své další (kolikáté už?) svůdnické roli nesdílí – tedy spíše nesdílel – své lože pouze s jednou dámou, nýbrž se dvěma (Geislerová, Eva Herzigová). Jedné se představoval jako Marek, druhé jako Kamil. Dlužil, kam se podíval, na krku měl dvě děti a k tomu svému okolí lhal, v čem jen to šlo. A aby toho nebylo málo, zdravotně indisponovaného policistu jeho příběh zaujme natolik, že se v něm sám najde.
Aspoň to se nám zřejmě snažil autorský tým ke konci snímku sdělit, nicméně toto hodně kostrbatě podané podobenství je asi jediným „poselstvím“, které se divákovi snaží Pohádkář sdělit. Upřímně, za plnou cenu vstupenky je to zoufale málo. Michálkova novinka je bohužel naprosto prázdným snímkem, který plyne odnikud nikam, až si z něj divák nakonec odnese ty nejméně podstatné momenty (jako je nespočet bezkontaktních plateb, které tvůrčímu týmu zřejmě připadaly strašně cool).
Snímek je vyprávěn především pomocí flashbacků, v čase se přitom skáče dost divoce, proto minimálně z počátku není úplně jednoduché se v postavách a celém dění na plátně orientovat. I kdyby to však Epstein divákovi usnadnil a vyprávění bylo více chronologické, obávám se, že Pohádkáři by to příliš nepomohlo. Snímku totiž zoufale chybí výrazný dramatický oblouk. Macháček zkrátka chvíli souloží s jednou ženou, poté si i s dcerou odběhne k druhé, s tou první se pohádá, aby se k ní vrátil, a jede se vesele dál. A ačkoliv se ve scénáři nachází potenciálně silné momenty, jejich podání vyznívá ve výsledku absolutně do prázdna. Zářným příkladem může být hádka mezi Macháčkem a Herzigovou zhruba uprostřed filmu, ze které je cítit, že měla být emocionálně nejvypjatějším momentem. Je ovšem zabitá mizerným střihem a směšným podáním Herzigové, a tak ani ve chvíli, kdy koupelnou lítají ostré výrazy, nemá divák pocit nějaké naléhavosti nebo soucitu alespoň s jednou z postav. Ty se ani s čestnou výjimkou policisty vůbec nikam neposunou a neustále přešlapují na místě.
Proto díky bohu alespoň za obstojné herecké obsazení v čele s Macháčkem. Ačkoliv s jeho amantskou rolí mohou mít někteří problém, poněvadž by v českých kotlinách našli desítky jiných tváří, na které by postava hlavního svůdníka seděla více, dá se s klidným svědomím prohlásit, že Macháček si ve své roli odehrál svůj – klasicky vyšší – standard. Podobnou pochvalu si poté zaslouží také druhá stálice Geislerová, velmi obstojně se se svou rolí popasoval i Matěj Hádek. Naopak suverénně nejslabším článkem je trošku podle očekávání již zmíněná Eva Herzigová, které nejen že do písmene naplňuje škatulku přechodu z talentované modelky na absolutně netalentovanou herečku, problém ji dělá i česká výslovnost, proto jakékoliv své scény sráží o několik úrovní dolů.
Ačkoliv si Pohádkář nedělá žádný komediální zálusk, dá se v něm najít alespoň pár momentů, které vyvolají lehké uchechtnutí. Na druhou stranu je však Michálek schopný naservírovat i scény (nejvíce asi ta s polykáním vajíčka), které představují veletrh totální trapnosti. Ačkoliv tedy snímek i díky své stopáži není něčím, u čeho by divák trpěl a co by bylo k nevydržení, rozhodně o něm není možné říci, že by v něm fungovaly ony klíčové aspekty, na které se snažil sázet nejvíce, tedy romantická a dramatická linka. Do vln lehkého podprůměru ho tak vytahuje i vcelku zdařilá řemeslná forma.
I když je z Pohádkáře sem tam cítit, že Vladimír Michálek není nijak špatný režisér, nohy mu bohužel podráží knižní předloha Báry Nesvadbové a scénář Marka Epsteina. Absence dramatického oblouku a skákavé vyprávění filmu dost ubližuje, stejně jako pointa-nepointa, po jejímž vstřebání má divák pocit, že se na plátně za těch 90 minut vlastně nic nestalo. Obstojná řemeslná stránka a silné herecké trio sice táhnou film nahoru, ale aby z něj ale udělaly film, na který si pár týdnů po premiéře někdo vzpomene nebo se snad k němu bude vracet, to opravdu nehrozí. Pohádkář je tak bohužel dalším českým prdem do prázdna, který kdyby nevznikl, vůbec nic by se nestalo.
