Svatba v zámeckém parku, idylka. Když má ženich za svědka ženu, není to úplně tradiční, ale alespoň si holky budou mít při unášení nevěsty o čem pokecat, no ne? Hospoda za lesem možná není kdovíjaké terno, ale když už se široko daleko nedá zašít nikam jinam, je dobře že je naprosto prázdná. Češi totiž zrovna hrají veledůležitý hokejový zápas a v hospodě nejde televize. Nevěsta, svědkyně a barmanka tak budou mít naprostý klídek, až se budou zpíjet do němoty a šťourat se ve starých ranách.
Novinka režiséra Jana Hřebejka se v době premiéry vplížila do kin poměrně tiše a nenápadně a možná to byl i záměr, protože se de facto jedná o takový lepší záznam stejnojmenné divadelní hry Zakázané uvolnění. Štáb se sice podíval do několika exteriérů, avšak drtivá většina děje se odehrává v prostorách hospody a po většinu času si film vystačí se třemi ústředními postavami, které ztvárnily Zuzana Stavná (nevěsta), Hana Vagnerová (svědkyně) a Jana Stryková (barmanka). Viditelně se nemá jednat o velkolepý projekt s megalomanskými ambicemi, ale spíš o takovou hříčku, jen tak pro radost.
Ze začátku jsou hlavní náplní filmu více či méně humorné konfrontace tří odlišných povah, postupně se ale začnou odhalovat zkušenosti a životní postoje, které si sebou dámy do hospody přinesly. Barmanka Vladana působí střídavě jako katalyzátor událostí i nárazník mezi svědkyní a nevěstou, které samozřejmě pojí společná historie. Postupně se začne ukazovat, že možná ani jedna z nich nevnímají novomanžela Štěpána Jelena (Ondřej Sokol) tak, jak se na nevěstu a svědkyni sluší a patří.
Jednotlivá odhalení a dějové zvraty jsou více méně předvídatelné, podstatně důležitější je, jakým způsobem na ně postavy reagují a co chtějí vypovídat o mužích, ženách a jejich vztazích. Je pravděpodobné, že v určitým způsobem zobecňujících závěrech se jeden najde, zatímco druhý je popuzeně odmítne, avšak stoprocentně platné jsou pouze pro daný příběh a jeho postavy. Možná právě proto jsem měl takový problém s tím, jakým způsobem je film uzavřen. Postavy se o sobě něco dozvídají, jejich svět je otřesen v základech, nevyslovená patová situace se rozlouskne. Přesto se nic zásadního vlastně nemění a minimálně v mém případě se nedostavila žádná silná katarze, pocit zadostiučinění nebo zkrátka nějaká tečka, která by z filmu dělala víc než poněkud extrémní výřez ze života několika nedokonalých lidí. (A navíc, kdo dokonalý je).
Když už se Zakázanému uvolnění nedostává výrazně vypointovaného děje nebo skutečně originální sondy do stavu lidského bytí, stojí a padá celý film s jednotlivými výměnami a humorem, protože přes veškeré katastrofy, které na hrdinky čekají, je Hřebejkova novinka v první řadě komedií. Původní divadelní hra je na plátna převedena důsledně (alespoň co lze z ukázek dostupných online soudit), a tak je řada replik podivně deklamována nebo působí vyloženě absurdně, nicméně na mě to po většinu času až překvapivě fungovalo.
Film téměř neustále solí jednodušší frky, které jsou občas úplně mimo, ale díky vysoké kadenci často také docela slušně sednou. Ty pak prokládají těžce bizarní situace, jako když spolu rozhádané hrdinky začnou z ničeho nic zpívat ukňourané karaoke. Svým způsobem je ale nešťastné, že ve filmu plném ženských hrdinek, si ty nejlepší momenty krade pro sebe Tomáš Sokol, který se na plátně sotva mihne.
Vlastní humor vychází především z rozdílné povahy jednotlivých hrdinek. Barmanka je naprosto bez filtru a má hromadu poměrně unikátních životních zkušeností, nevěsta je afektovaná panička, která se potřebuje ke všemu vyjadřovat a u svědkyně zase baví její zatloukání, které mají všichni už dávno přečtené.
Verdikt
Jan Hřebejk natočil nenápadnou komedii, ve které tři přiopilé ženštiny debatují o tom, že porno zachraňuje manželství, a že občas vám nezbývá nic jiného, než nechat cizího chlapa, aby vám sahal na zadek. Mám takové tušení, že na divadle absurdní situace vyzní lépe, ale když pominu, že jde celá story vlastně odnikud nikam, tak jsem u těch necelých osmdesáti minut docela slušně bavil.
