Válečné drama Americký sniper (American Sniper) se bezesporu zapíše do dějin americké kinematografie, a to hned ze dvou důvodů. Jednak díky obrovskému finančnímu úspěchu v zámořských kinech a taktéž kvůli nebývalé polarizaci divácké obce, která celý projekt provázela již od zahájení produkčních prací. Filmoví fanoušci byli samozřejmě zvědaví, jakým způsobem si tvůrci poradí s komplikovaným životním příběhem Chrise Kylea, „nejúspěšnějšího“ (to slovo se mi v tomto kontextu vážně příčí) odstřelovače v historii americké armády, jemuž oficiální kruhy přičítají minimálně 160 přesných zásahů. V reálném světě se totiž jedná o člověka, kterého nemalé procento Američanů považuje za amorální vraždící stroj terorizující blízkovýchodní region v americké uniformě a zosobňující všechno to nechutné zlo napáchané administrativou George W. Bushe v Iráku, přičemž jiní jej naopak bezmezně a nekriticky zbožňují pro jeho bezbřehý patriotismus, nevídanou odvahu a nezištnou službu vlasti. I proto panovaly nemalé obavy z toho, kterak se s choulostivou tematikou popasuje Clint Eastwood, poněvadž nebezpečí, že budeme svědky jednostranné a napůl smyšlené báchorky o chrabrém americkém hrdinovi, bylo extrémně velké. Nakonec se potvrdily nejčernější prognózy, neboť zatím poslední počin čtyřiaosmdesátiletého režiséra není opravdu ničím jiným než propagandistickým, manipulativním a dekontextualizovaným škvárem, v němž scenárista Jason Dean Hall opakovaně tahá diváky za fusekli.
V případě biografických snímků vycházejících ze skutečných událostí vždy existuje reálná možnost, že tvůrci – ať už z jakéhokoliv důvodu – vyloží minulost po svém. Tu si něco přimyslí, jinde překroutí, případně určité skutečnosti vynechají. Ostatně i perspektivy se mohou nejednou lišit a nikdo neočekává, že výsledný obraz bude v každém jednotlivém aspektu komplexní. Ono to není ani možné. Co připadá někomu jako donebevolající nespravedlnost, to může někdo jiný chápat úplně opačně. Vždy záleží na úhlu pohledu. Je pak na divákovi, jakým způsobem k dané interpretaci přistoupí. Divák by tedy měl být vždy ostražitý, jelikož se snadno může stát, že mu bude servírován ideologický blaf, plný evidentních lží a faktických nesmyslů. A to je přesně případ Eastwoodova zatím posledního snímku, z něhož se nakonec vyklubalo Hallovo nevkusné demagogické žvatlání o hrůzách války, pokroucené morálce a pochybném boji „údajného“ dobra proti „absolutnímu“ zlu.
Prvotní premisa přitom nezněla vůbec špatně. Americký sniper měl v prvé řad kriticky poukázat na tragické dopady válečné vřavy na psychiku a životy vojáků. Téma bezpochyby nadmíru zajímavé a hodné kvalitního filmového zpracování. Zčásti se tuto problematiku vskutku daří pokrýt a alespoň okrajově zachytit, neboť snímek opakovaně zobrazuje psychické a s tím související rodinné problémy, jimž musel Kyle nutně čelit. Vzhledem k extrémnímu fyzickému a psychickému vypětí, kdy strávil v bojovém nasazení v průběhu čtyř iráckých turnusů zhruba tři roky, se u něho vcelku pochopitelně začala postupně projevovat posttraumatická stresová porucha, která mu prakticky znemožnila opětovně se integrovat do společnosti a vést „normální“ civilní život se svou milovanou rodinou. Často trpěl výkyvy nálad, těžce zvládal emoce a trápil jej pocit viny (za padlé kolegy, které nedokázal zachránit). Zde však produktivní kritika války končí a nastupuje manipulativní propaganda.
Pokřivený tón vyprávění naznačí již úvodní scéna, v níž je Kyle donucen zabít nejen fanatickou arabskou ženu, ale rovněž její dítě, které má za úkol zneškodnit americkou jednotku dělostřeleckým granátem. Jakmile hlavní „hrdina“ zamíří na mladého chlapce a nahlásí do vysílačky, že dítě patrně svírá v rukou granát, tak jeho kolega klečící opodál prohodí něco ve smyslu: „Pakliže uděláš chybu, pomažeš bručet do Leavenworthu“. Napínavá scéna tedy vytváří dojem, že Kyle by mohl být vážně postihnut, pokud by udělal chybu a bezdůvodně zastřelil civilistu. Jednalo by se totiž o válečný zločin. Vzniká tak vážné morální dilema, jež činí už tak těžké rozhodnutí ještě obtížnějším. Nicméně to je jen první z mnoha Hallových lží a fabulací. Žádné takové sankce americkým odstřelovačům (obecně vojákům) v Iráku de facto nehrozily. Civilní oběti představovaly tzv. collateral damage, čili něco ve smyslu „když se kácí les, lítají třísky“. Není žádným tajemstvím, že americké jednotky zabily tisíce iráckých civilistů a skoro nikdo kvůli tomu do vězení nešel. Ostatně sám Chris Kyle ve své autobiografii píše o obecné doktríně, jež v průběhu operace Irácká svoboda platila: „Pokud uvidíte muže mezi šestnácti až padesáti, zastřelte ho. Zastřelte každého muže, kterého uvidíte.“ Takže ne, žádná hrozba postihu nad Kylem nečněla. Dilematu podobného druhu nikdy ve službě čelit nemusel.
Podobná tvrzení pomáhají implicitně budovat kolem Kylea hrdinskou auru, obzvláště v kontextu válečných sekvencí, kde naprosto schází širší kontext a perspektiva druhé strany. Všichni Iráčané, Arabové či muslimové jsou zobrazováni takřka výhradně jako militantní fanatici, pro něž je přirozené páchat zlo. Americký sniper podtrhuje tučnou čarou prakticky všechny primitivní předsudky ohledně blízkovýchodního regionu, na něž si jen vzpomenete, což se ve Spojených státech projevilo i ve vlně nenávisti vůči muslimům. Přitom tvůrci naprosto ignorují souvislosti konfliktu, kdo je v roli okupanta a jaké dopady má válečné šílenství na druhou stranu barikády.V tuto chvíli je třeba si uvědomit, že divák sleduje historické (biografické) drama. Nejedná se o smyšlenou fikci ze smyšlené země se smyšleným hlavním hrdinou a smyšleným padouchem. Není to vymyšlený svět "drsného" Harryho.
Výše zmíněná omezenost je dána zvolenou perspektivou. Drtivou většinu stopáže kráčíme po linii jednostranné optiky hlavního protagonisty, v jehož černobílém světě existují pouze tři typy lidí: bezmocné a apatické ovce, zlí a krvežízniví vlci a v neposlední řadě ovčáčtí psi – tedy samozvaní ochránci stáda, jimž dal Nejvyšší do vínku dostatečnou porci agresivity, síly a odhodlání k obraně ovcí. V Kyleově a Hallově světě jsou pak Iráčané pouze zvěř (barbaři) a Američané dobrosrdeční osvoboditelé – mezi tím nic neexistuje.
Zpochybňovat Kyleův způsob myšlení, hodnoty a morální kategorie přirozeně není cílem tohoto textu. Kyle viděl svět určitým způsobem a té perspektivně upřímně a pevně věřil. Jelikož je to film primárně o něm, tak je třeba přičíst Eastwoodovi k dobru, že tuto optiku dokázal v rámci možností vykreslit naprosto dokonale. A je v pořádku, že nám ji ukázal, ať už si o ní budeme myslet cokoliv. Avšak válečný film odvolávající se na určitou historickou zkušenost by neměl zkreslovat fakta způsobem, jakým to dělá Americká sniper. Nebezpečné nejsou totiž toliko lži, které Kyle vykládal, nýbrž ty, jimž věřil. Tvůrci měli přehršel možností, jak onu optiku výrazně zpochybnit (jako se to dělo v reálném životě – viz Kyleův exces v baru, protiválečné protesty), aniž by narušili formu vyprávění. Nakonec se rozhodli jen o krátký (až zanedbatelný) komentář spojený s dopisem Kyleova zesnulého kolegy, jenž začal o působení Američanů v Iráku pochybovat. To je ale trestuhodně málo.
Navíc pravý Chris Kyle měl k tomu filmovému hodně daleko. Hall jej v závěru vykreslil jako upřímného, skromného a veselého tatíčka od rodiny, což bohužel není pravda. Solidně hrající Bradley Cooper, jemuž texaský přízvuk nečiní žádný větší problém, tak neztvárnil opravdového Chrise Kylea, ale jeho vylepšenou verzi. Reálně žijící Kyle se sám chlubil, že zabil mnohem více lidí, než je mu připisováno. Hrdě o sobě prohlašoval, že v jednom baru zmlátil bývalého SEALa, herce a ex-guvernéra Minnesoty Jesseho Venturu, jenž měl údajně peprnými výrazy napadnout politiku George W. Bushe, zpochybnit irácké tažení a obecně urazit vojáky působící při kontroverzních kampaních na Blízkém východě. Tato historka je i v Kyleově knižní autobiografii, leč Ventura není explicitně jmenován. Autor své tvrzení upřesnil až při promoakci na podporu prodeje. Jak to dopadlo? Ventura se obrátil na soud s tím, že Kyle lže a že pošramotil jeho pověst. Soud mu dal za pravdu a přisoudil mu tučné odškodné. Rovněž se dušoval, že v době hurikánu Katrina měl v New Orleans ze střechy haly SuperDome zabíjet narušitele pořádku, kteří chtěli využít přírodní katastrofu k obohacení. Vše bylo dementováno, nikdy se nic takového nepotvrdilo. Vrcholem je pak historka, kdy jej měli u benzínové pumpy nedaleko Dallasu přepadnout dva chlapíci a žádat po něm peněženku a klíčky od auta. Kyle je prý následně oba zastřelil, leč když šerif zjistil, že jde o toho známého amerického hrdinu, důkazy a těla sám ztopil. Žádná z těchto informací ve filmu nezazní.
Nicméně nejkontroverznějším momentem v celém filmu není falešná úvodní scéna, v níž je Kyle nucen zastřelit dítě, aby ochránil své bratry ve zbrani. Nejsou to otevřené lži o tom, že Falúdža byla evakuována, tudíž se zde skrývali pouze teroristé. Fakticky zde situace hraničila s humanitární krizí, neboť mnoho rodin se nemělo jak dostat pryč, případně jim byl odchod znemožněn. Dokonce ani uměle vytvořené střelecké závody se smyšleným syrským odstřelovačem Mustafou (jeho existence nikdy nebyla doložena, v knize zmíněn v jedné větě jako Iráčan), které nutně působí jen jako zbytečná a laciná berlička navozující pocit, že američtí vojáci válčí pouze a jen ve prospěch ušlechtilých cílů, zatímco motivace jejich nepřátel jsou zoufale nepostihnuty, což z nich činí v očích diváka krvelačné barbary. Kritický bod celého vyprávění totiž skutečně představuje relativně krátká scéna, v níž Kyle a jeho manželka sledují v televizi hořící věže Světového obchodního centra, do nichž právě narazila letadla řízená militantními islámskými teroristy z al-Kajdy. Následný odjezd do Iráku logicky vzbuzuje dojem příčinné souvislosti mezi 11. zářím 2001 a nelegitimním vpádem „koalice ochotných“ do Iráku v roce 2003. Přitom mýty ohledně spoluúčasti Saddáma Husajna na krvavých atentátech v New Yorku a Washingtonu, případně báchorky o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku byly dávno vyvráceny.
Tento motiv ovšem dělá z Amerického snipera drahou a působivou propagandu, nepochopitelně ověnčenou šesti oscarovými nominacemi. Ačkoliv mohou být podobné nesmysly tisíckrát zpochybněny v tisku, televizním zpravodajství či odborných publikacích, tak povrchní hollywoodský blockbuster reprezentuje mocný pop-kulturní symbol, který nezanedbatelně ovlivňuje optiku, jakou lidé vnímají historické události. Takto okázalá dezinterpretace proto není jen plivnutím do tváře přemýšlivému divákovi, ale současně i nebezpečným nástrojem v boji o moc, vliv a podobu historického odkazu.
Prvopočátky problému lze hledat zejména ve dvou dimenzích. Za prvé, v absurdní snaze nepošpinit památku padlého amerického vojáka, odhodlaného vlastence a skvělého otce. I Bradley Cooper mluvil o bezbřehém (až nekritickém) obdivu, který ke Kyleovi choval a stále chová. Taktéž měl údajně slíbit Taye (Kyleově manželce), že snímek za žádný okolností nikterak nepoškodí Chrisovo jméno. Vzhledem k tomu, co všechno je dnes možné o veřejně známé osobnosti dohledat na internetu, je ona svatozář kolem hlavy Chrise Kylea spíše smutnou vizitkou dnešní doby. Za druhé, Kyleova autobiografie, z níž stejnojmenný snímek vychází, představuje pouze epizodickou a nehomogenní kombinaci dekontextualizovaných iráckých příhod, věcných poznámek (třeba o výzbroji) a vzpomínek z civilního (rodinného) života. Velmi těžko se v ní hledá určitý nosný motiv pro film, což se koneckonců ukázalo v množství vykonstruovaných situací. A když chyběla vata, dodal ji, bohužel, fantazírující a moralizující Hall.
Je docela jedno, zda byl Kyle ve skutečnosti amorální rasista, agresivní maniak a namyšlený sedmilhář, nebo zarytý vlastenec, odhodlaný voják, milující otec a oběť dobové propagandy. To není to nejpodstatnější. Zásadní jsou lži, skrze které je manipulováno s diváckou obcí. Přitom detailní zobrazení jednostranné perspektivy Chrise Kylea není od věci, ba naopak. Může být produktivní ukázat, jak spousta Američanů chápala události nedávno minulé. Leč obrázek historických skutečností by měl být vždy alespoň trošku vyvážený. Vzhledem k tomu, že Kyleovo morální přesvědčení o správnosti jednání není vůbec zpochybňováno, vypadají všechny jeho činy - podobně jako celá okupační válka v Iráku - jako nevyhnutelně nutné a do značné míry i ospravedlnitelné. V tomto světle Americký sniper připomíná spíše vlhký sen republikánských neokonzervativců lačnících po revizi dějin nežli kvalitní oscarový počin o hrůzách války. Řemeslně nikterak výjimečný snímek Clinta Eastwooda tak lze doporučit jenom zarytým zastáncům unilateralismu George W. Bushe, příznivcům teze „co muslim, to terorista“, fanouškům Sarah Palin a Dicka Cheneyho a pochybovačům o duševním zdraví oscarové Akademie. Ostatní mohou neoriginální zobrazení dokonalé, nesobecké, upřímné a za nedostatky ostatních trpící Ameriky zachycené v osobě odvážného a obětavého "dobráka" Chrise Kylea s klidem vynechat.
