Stalo se už tak trošku zvykem hlasitě nadávat na oscarové nominace, naříkat nad (ne)vkusem hodnotitelů, spílat systémové korupci či posmrkávat nad nenaplněnými ambicemi blockbusterových trháků. Nejinak je tomu i tento rok, kdy seznam nominovaných opět vzbudil vášnivé debaty. Americká Akademie filmového umění a věd tradičně čelí nařčení z podjatosti, z přespřílišného konservativismu a z ustupování marketingovým, obchodním a politickým tlakům. Většina kritiků se při své analýze logicky odvolává v prvé řadě na homogenní strukturu zkostnatělé Akademie, jež skutečně postrádá rozmanitost divácké obce, případně (americké) společnosti obecně. Nedokonalostí by se dala najít bezpochyby celá řada, leč proč nezačít právě klasicky u zdroje.
Složení Akademie je relativně dobře známé, ale jen pro vykreslení kontextu ta čísla raději připomenu. Ona zmíněná heterogenita absentuje opravdu ve všech klíčových ukazatelích, neboť ze současných 6028 hodnotitelů je 93% bílé barvy pleti, 76% mužského pohlaví a průměrný věk osciluje někde mezi 62-63 lety. Tato data vychází ze šetření deníku Los Angeles Times, neboť Akademie přirozeně neposkytuje demografické údaje o své členské základně. Zajímavé, že i když se vedení údajně snaží strukturu proměnit, tak se to nedaří tak rychle, jak by si její kritici představovali. Musíme však mít na paměti, že členství v Akademii je doživotní a to demografické proměně příliš nenahrává. Nicméně za poslední dva roky (2012, 2013) bylo přijato 432 nových volitelů (redakci LA Times se nepodařilo zjistit demografická data pouze o 45ti z nich), když skupina z roku 2012 byla tvořena z 87% voliteli bílé pleti, z 69% muži a medián se pohyboval kolem 50ti let věku, zatímco skupina z roku 2013 byla „bílá“ z 82%, mužů bylo taktéž přibližně 69% a medián se blížil 49ti letům věku.
Jak jsem uvedl na začátku textu, i letos se objevila celá řada negativních reakcí spojených s nominacemi. Nechme teď chvíli stranou fanouškovské lamentování nad „horlivě“ diskutovanou nenominací Christophera Nolana v kategorii Nejlepší režie (letos tam Christopher prostě nemá co dělat, ať se na mě nikdo nezlobí), absencí Zmizelé v kategoriích jako Nejlepší film & Nejlepší adaptovaný scénář (tohle naopak naprosto nechápu) či vskutku skandální ignoraci Lego Movie v kategorii Nejlepší animák (to jako vážně?). Místo toho se podívejme na zoubek demografické struktuře nominovaných, která letos vykazuje povážlivě homogenní rysy. Vždyť ve čtyřech hereckých kategoriích jsou nominování herci/herečky výhradně bílé barvy pleti (!). Rovněž v kategorii Nejlepší film dominují snímky s drtivou převahou herců bílé pleti a nejinak tomu je u kategorie Nejlepší režie, kde najdeme výhradně muže a bílé nadvládě „čelí“ pouze Mexičan Alejandro González Iñárritu. Náhoda (prostě tam ta kvalita je), nebo následek tlaku struktury?
Do určité míry to může být náhoda, jelikož ceny se přece mají udělovat nejkvalitnějším počinům za určité období (vybraných ideálně na základě nejlepšího vědomí a svědomí volitelů, ostatně nic jako objektivně nejlepší snímek nebo výkon neexistuje) a teoreticky je možné, že loni zářili pouze tvůrci bílé pleti. Extrémně nepravděpodobné, ale možné. Ovšem po zhlédnutí životopisného dramatu Selma si nemohu odpustit jedno významné rýpnutí směrem k nominacím. Akademie totiž v tomto případě totálně a neodpustitelně selhala, když vynikajícímu snímku, jenž se zaobírá životem neúnavného bojovníka za práva černochů a sociální spravedlnost Martina Luthera Kinga, přihrála pouho pouhé dvě nominace.
Jaké překvapení pro hlasité kritiky protěžování filmů s „rasovou tematikou“, že všude chválený, režijně skvěle zvládnutý a z hlediska žánru osvěžující biopic z dílny talentované černošské režisérky Avy Duvernay nezískal nominace v kategoriích Nejlepší režie a Nejlepší herec v hlavní roli. Místo Avy má tak šanci vyhrát Oscara například norský režisér Morten Tyldum, jehož standardně natočené životopisné drama Kód Enigmy bylo očividně už od počátku designováno k oslovení poroty. Jasně, pohled do života Alana Turinga má bezpochyby svoje kvality, ale z hlediska režie nejde o nic světoborného, natož v bezprostředním srovnání s žánrově (v obou případech se jedná o životopisné drama) blízkou Selmou. Rovněž by mě ani ve snu nenapadlo, že lze nenominovat Davida Oyelowo, jenž neopakovatelným způsobem ztvárnil právě ne zrovna lehce uchopivší postavu Martina Luthera Kinga. Ale tento pamětihodný výkon Akademii patrně neoslovil, což je vzhledem k tomu, že čtyři z pěti nominovaných ztvárnili ve filmu skutečně žijící lidi (dva britské génie, sociopata a vraždící stroj), celkem zarážející zjištění.
Letos tedy nebudou příliš v módě řeči o politickém či společenském nátlaku, který obvykle hrne směrem k ceněným soškám filmy s tematikou boje afroamerického obyvatelstva proti útlaku (či podobně laděné počiny). To se letos opravdu neděje, což je vzhledem ke společenským náladám a znovu narůstajícímu rasovému pnutí uvnitř americké společnosti docela s podivem. Člověk by totiž čekal (když už se to tedy zpravidla děje), že právě teď je ta nejlepší doba, kdy politicko-mediální klika zabere a zhruba 45 milionům Afroameričanů přihraje alespoň nějaké drobky. Očividně se tak nestane, což nás vede ke dvěma zásadním zjištěním. Za prvé, onen vzorec preferování filmů s tematikou afroamerického útlaku a boji proti bezpráví tentokrát rozhodně nezaúřadoval a nefunguje tedy absolutně (spíše jen když se to hodí a teď se to nehodí, ale o tom později). To je v obecné rovině bezpochyby dobře. Proč by měl získávat jakýkoliv film ceny jenom proto, že ve většinové společnosti stále rezonuje pocit viny za minulé křivdy páchané na té či oné menšině. V prvé řadě má jít přece o kvalitu. Za druhé, bohužel, porota ignorovala, ať už z jakýchkoliv důvodů (třeba struktura roli nehraje), kvalitní tvůrčí i herecký počin, který by si bez ohledu na to, že zrovna vypráví o životě jednoho z nejvlivnějších Afroameričanů v dějinách USA, bezesporu zasloužil mnohem více pozornosti a nominací.
Přesto jsme se každoročně zmiňované „tlačenky“ zřejmě dočkali. Podíváme-li se totiž na Eastwoodův konzervativní (ve smyslu pohledu na vojenskou službu, vztah armády a společnosti, eventuálně na fungování zahraniční politiky), dekontextualizovaný a přikrášlený životopis elitního amerického odstřelovače Chrise Kylea, tak musí být hned každému jasné, že znatelné politické tlaky směrem k oscarovým nominacím tu v případě snímku American Sniper patrně byly. Vždyť Joe Biden, současný viceprezident v Obamově administrativě, měl dokonce při projekci uronit slzu. Paradoxně to pravděpodobně skončí pouze u nominací, neboť Akademie asi nešoupne sošky v hlavních kategoriích filmu, který zobrazuje hrůzy irácké okupační války takto černo-bíle, nekriticky a přespříliš nacionalisticky. I tak je šest nominací pro válečné drama s Bradley Cooperem v hlavní roli hodně velkým překvapení. Ačkoliv možná ani ne.
Eastwoodův American Sniper totiž sice srozumitelně potvrzuje známou pravdu, že válka je zlo a má tragické následky pro každého, kdo je její součástí, leč v rámci ideologického boje jde na ruku všem, kdo vidí ve zločinné americké okupaci Iráku spíše akt hrdinství a ve většině Iráčanů kruté barbary. Naopak Duvernay v Selmě připomíná Američanům výjimečného člověka, jenž zejména na konci padesátých a na začátku šedesátých let nejenže vyburcoval afroamerickou minoritu ve Spojených státech k aktivnímu odporu proti socio-ekonomické a rasové diskriminaci, ale skrze svou sociální filozofii de facto zpochybnil všechny základní pilíře americké společnosti - společenský systém (rasismus), ekonomický systém (vykořisťování) a zahraniční politiku (válka ve Vietnamu). A to se tehdejším elitám těžícím z před-kingovského status quo zrovna dvakrát nelíbilo. Když si pak uvědomíte, že v současné době opětovně narůstá rozladění černošské části americké populace z vlastní neutěšené pozice v systému - ať už jde obecně o socio-ekonomickou nerovnost nebo o její praktické symptomy v nedávné době reprezentované zejména projevy policejní brutality - tak se není čemu divit, že se dominantní bílá elita (třeba ta v Akademii) rozhodne víceméně ignorovat snímek právě o Kingovi. Vždyť nikdo tu přece nechce další pochod na Washington...
P.S.1: Na červeném koberci se nejspíše letos nedočkáme cedulek s nápisem BlackLivesMatter (#BlackLivesMatter), eventuálně triček s popiskem I Can't Breathe, zatímco nejedna celebrita si dozajista ráda přihřeje polívčičku plaketkou s nápisem Je Suis Charlie (#JeSuisCharlie). Takhle to holt v šoubyznysu chodí.
P.S.2.: Abych to trochu odlehčil, tak mě hodně pobavila spekulace jednoho kritika letošní etnické (rasové) homogenity nominovaných, který s nadsázkou napsal, že za nenominací Lego Movie (Nejlepší animák) hledejme Morgana Freemana. Dabuje totiž jednu z hlavních postav a přitom má černou barvu pleti.
