Izraelský režisér Ari Folman, mimo jiné autor adaptace knihy Nápady svaté Kláry Pavla Kohouta (Zvláštní cena poroty na MFF Karlovy Vary), se proslavil především skrze film Valčík s Bašírem, jenž sklidil velké úspěchy v Cannes a na cenách americké filmové akademie, kde si odnesl nominaci za nejlepší cizojazyčný film. Letos naše kina navštívil jeho zatím poslední film Futurologický kongres, volně se inspirující stejnojmennou povídkou polského spisovatele sci-fi a filozofa Stanislawa Lema.
Snímek si vypůjčil od spisovatele jeho depresivní vizi budoucnosti, ale Folman film okořenil o autentický mikropříběh Robin Wright (Forrest Gump, Vyvolený, Moneyball), která hraje v podstatě samu sebe. První, koncentrovanější, polovinu sledujeme příběh herečky živořící ve stínu své slávy. Kvůli špatným rozhodnutím a nevoli hrát v komerčních velkofilmech její statut filmové hvězdy uvadl, což vadí především filmovému agentu Alovi (Harvey Keitel). Studio Miramount herečce nabídne poslední smlouvu, smlouvu, kterou nemůže odmítnout. Její osoba bude naskenována, její ztvárněné emoce, drobné nuance v obličeji, vše bude zkopírováno a uloženo v počítačích. Robin bude královsky zaplaceno, ale pod podmínkou, že ztratí kontrolu nad svým digitálním alter egem a nebude moci hrát. Scéna, v níž je identita Robin zaznamenávána, patří mezi nejsilnější momenty filmu, skvěle zde vyniká nesmírně civilní herectví Wrightové a Keitela, podpořené v emocionálních momentech filmu dokonale přesnou hudbou skladatele Maxe Richtera (Prokletý ostrov, Lore, Valčík s Bašírem).
Smlouva s ďáblem byla časově omezená a po dvaceti letech se Robin vydává na futurologický kongres, kde chce kontrakt prodloužit. Dochází k překlopení hrané formy do animované, čímž uhranul nejednoho diváka již Valčík s Bašírem. Zde se nicméně režisér odhodlal k pracné ruční animaci, která doslova přetéká drobnými motivy a popkulturními odkazy a dala by se velmi lehce kritizovat pro přepracovanost až přeplácanost. Hrdinka bloumá halucinogenním prostředím plným křiklavých kreatur jak Dante peklem a očistcem. Záhy s hrůzou zjišťuje, jak se zábavní průmysl za dvacet let v ústraní radikálně změnil.
Lidem v blízké budoucnosti již nestačily špinavé 3D brýle, ani virtuální světy s mýtickými bytostmi v počítačových hrách. Hlavní úlohu převzaly drogy, které požívače přivádí do alternativní reality, kde si můžou svou existenci nahradit za jakoukoliv jinou postavu, at už smyšlenou nebo historickou. Nelze se tak divit, že Robin během své odysey potkává jedince transformované do Elvise Presleyho, Boba Marleyho, Marxe, Ježíše Krista, ale také třeba Usámy Bin Ládina nebo Adolfa Hitlera. Těžko Futurologický kongres odsoudit pro bezhlavý tah na efekt, na druhou stranu se divák v drobných náznacích, detailech leckdy zcela nepodstatných, může velmi lehce utopit a jen smutně vzpomínat na soustředěnější první polovinu.
Ari Folman tedy uchopil premisu Lemovy povídky a pokusil se ji obohatit o svůj kritický pohled na současný Hollywood a zábavní průmysl obecně. Pohrává si s tématem fanatismu a uctívání nových technologií (karikatura Stevea Jobse hlásající vydání nové drogy rozbouřeným davům mluví za vše). Ačkoliv se režisér snaží o zachování jisté autentičnosti skrze herečku Wrightovou, která skutečně, zdá se, má nejlepší léta za sebou, nedaří se mu na poli science fiction vytěžit tak silné dojmy, jako v případě Valčíku s Bašírem, kde se opíral o historickou událost revolučně podanou skrze autorovu autoterapii.
Podobně jako ve Valčíku, i ve Futurologickém kongresu se Folman pokusí diváka emocionálně šokovat náhlým přechodem z animované (pro diváka podvědomě nereálné, pohádkové reality) do hrané podoby. Zatímco animované tělíčko mrtvé dívky přecházející do reálného záběru televizních kamer muselo uvést do rozparků i největší necity, Futurologický kongres i přes úporné snažení skladatele Richtera podobných emocí nedosahuje, ba nejspíš ani nemůže. Celkem smířeně se tak zařadí vedle dalších filmů o stírání hranic mezi skutečností a fikcí (Matrix, ExistenZ a další.) jako jejich mladší, značně nesourodý a roztěkaný sourozenec.
