Recenze: Kuře na švestkách

Francouzské filmy se u českých diváků těší dlouhodobé tradici, která za poslední rok ještě posílila. Oscary totiž posbíral černobílý The Artist a extrémně pozitivní ohlasy si od diváků vysloužilo odlehčené životní drama Nedotknutelní. Země galského kohouta se teď znovu podívá do českých kin díky snímku s nečitelným názvem Kuře na švestkách. Za jeho vznikem stojí tvůrčí dvojice Marjane Satrapi a Vincent Paronnaud, se kterou jsme se naposledy mohli potkat před pěti lety díky animovanému Persepolis. Kuře je totiž dalším dílem, které právě Satrapi stvořila jako komiks, aby se pak s režisérem Paronnaudem přímo podílela na jeho adaptaci. Stejně jako v minulém případě by ale neznalý divák jen těžko hádal, že předlohou filmu je grafický román, tentokrát tím spíše, že Persepolis ve své adaptaci přímo pokračovalo v grafickém stylu knihy, zatímco Kuře je filmem převážně hraným.

Na začátku filmu slyšíme hlas vypravěče, který celý příběh uvádí jako perskou pohádku. Ocitáme se v Teheránu, kde velmistr hry na housle - Nasser Ali Khan - shání nový nástroj, protože starý je rozbitý a už na něj nemůže hrát. Přestože se mu povede sehnat několikery vzácné housle, žádné mu dokonale nevyhovují a jeho nálada je čím dál blíž bodu mrazu. A nakonec, i přesto, že má doma ženu, se kterou by se měl snažit urovnat rozhádané vztahy a přes to, že by se měl postarat o malého syna a dceru, se Nasser Ali rozhodne zemřít. A o osm dní později ho rodina skutečně pochová. Vy, kteří jste se právě rozhodli mě ukamenovat za zásadní spoiler, můžete být v klidu. Právě jsme se totiž ve stopáži filmu dostali někam ke čtvrt hodině a teprve v tuhle chvíli příběh doopravdy začíná. Vrátíme se totiž o týden zpátky ke Khanovu rozhodnutí a v jeho myšlenkách a snech projdeme během následujícího týdne celý jeho život, jeho zásadní okamžiky a rozhodnutí. A možná pak jeho čin budeme chápat o pořádný kus lépe.

Jestli něco Nasserova životní pouť nepostrádá, jsou to úžasné režijní nápady. Ať už se ve vzpomínkách setkáváme s hrdinovou matkou nebo se na kus řeči zastaví překvapivý vypravěč, můžete očekávat nenápadné a nerušivé zvláštní efekty, animovanou vsuvku nebo žánrově zcela vybočující mezihry plné absurdního humoru. A ve všech těchto rovinách hlavního hrdinu dokonale hraje Mathieu Amalric. Veškerým dobrodružstvím a trápením prochází s důstojným hereckým výrazem a tváří v tvář jeho upřenému výrazu a rostlému kníru jsem měl problém rozpoznat v něm slizkého záporáka, který před pár lety zatápěl Bondovi v Quantum of Solace.

Khan je ale v jádru vším, jen ne jednoznačně sympatickou postavou, takže i když mi blízkovýchodní prostředí učarovalo, právě hrdinovo chování k vlastní ženě mi občas přišlo natolik vyhrocené, že z výsledného dojmu ubírá pár pořádných bodů. Právě Nasserova družka Faringuisse je pro mě takovou osobní hlavní hrdinkou. Její osud, životní očekávání i zklamání jsou díky skvěle obsazené Marii de Medeiros mou nejoblíbenější příběhovou nitkou.

Celý film se pro mě ale definitivně zlomil ve své poslední čtvrtině. Oceňoval jsem různá překvapení či pomrknutí, ale přelety ze smutné melancholie přes absurdní humor a satiru až k čisté romantice pro mě byly chvílemi až moc násilné a náladově roztříštěné. Pak ale přijde závěrečná část vyprávění, úplně poslední vzpomínka. A v tu chvíli jsem prohlédl, pochopil, a zjistil, že tenhle konec dodává perské pohádce nadčasovost a podvědomé celkové hodnocení o pořádný kus stouplo. Nebudu ale prozrazovat, v čem kouzlo závěru tkví a nechám jeho sílu na vašem vlastním diváckém zážitku.

Verdikt

Pokaždé mi na tváři vyvolá úsměv, když se v kinech objeví film, který se nedá připodobnit k ničemu, co jsem za svůj život viděl. Kuře na švestkách patří přesně do téhle kategorie. Občas připomene Velkou rybu, občas Amélii z Montmartru, občas Persepolis, ale dohromady nakonec tvoří svébytný celek plný fantazie, dramatu, slz, úsměvů i životních pravd. I přes střídmé výsledné hodnocení, zapříčiněné až násilnou roztříštěností snímku, mi v hlavě rezonuje pozitivně a věřím, že kdo má rád atmosféru francouzské kinematografie nebo překvapivých vyprávěnek, nemůže se tady splést. Cesta Nassera Ali Khana určitě není pro každého. Ale je toho v ní poschovávaného tolik, že stojí za to zkusit, jestli není právě pro vás.