Recenze: Nedotknutelní

Někdy je filmový svět plný paradoxů a to je přesně důvod, proč ho máme všichni tak rádi. Kdyby Vám někdo řekl, že nejvtipnější snímek poslední doby vypráví o vztahu kvadruplegika a problémového černocha z chudého předměstí francouzské metropole, asi byste si začali ťukat na čelo. Jenže je tomu tak. Alespoň do určité míry. U nás prakticky neznámá dvojice režisérů Olivier Nakache a Eric Toledano se rozhodla zpracovat velmi vážné téma nemoci, beznaděje a strachu ze samoty odlehčenou a nevtíravou formou a nutno přiznat, že Francouzi tentokrát uspěli na výbornou. Největším nebezpečím u tohoto typu filmů je, že si divák uvědomí, jak je s ním manipulováno a odmítne se tlaku podřídit. V případě Nedotknutelných se podobné pocity zřejmě také dostaví, ač se tvůrcům daří velmi umě skrývat nástroje, které k manipulaci používají. Jenže tentokrát než si to uvědomíte, je pozdě a emotivní příběh už vás ze svých spárů nepustí.

Při vší té chvále je třeba přiznat, že příběh, který napsal sám život, není z hlediska děje ničím výjimečný. Dokonce zcela záměrně užívá určité dramatické stereotypy a klišé ve své ryzí podobě. Francouzský film vypráví o vztahu ochrnutého a majetného Philippa a chudého černošského mladíka Drisse, jehož minulost je poznamenána pobytem ve vězení. Setkávají se dva naprosto odlišné světy, kde jsou peníze, blahobyt, styl a určité společenské standardy konfrontovány s nedostatkem, bezprostředností, žoviálními vtípky a mnohdy neotesanými mravy. Rozdílnost životních perspektiv a ambicí vyplouvá na povrch skrze skvěle vykreslené charaktery hlavních postav, které zprvu báječně reprezentují daný sociální status. Jenže nic není pouze černobílé a postupně se oběma dostáváme pod kůži, jež jim oběma slouží především jako obrana. Každý z nich se obává a truchlí kvůli něčemu jinému, ale strach a nejistota jsou všudypřítomné. Postupný vývoj postav je zachycen naprosto přirozeně a nenásilně, což lze přičíst v prvé řadě excelentním hereckým výkonům obou hlavních protagonistů. Francois Cluzet (Paříž, Milosrdné lži) je v roli Philippa nepřekonatelný a taktéž charismatický Omar Sy v úloze pečovatele Drisse. Ačkoliv je tato dvojice téměř neustále v centru dění, je velmi příjemné, že i ostatní postavičky v této skládance fungují bezchybně a každá má své opodstatnění.

Drama s humornou tváří

Dramatická linka je neustále přítomna v rovině obou postav. Ani jedna se nedokáže odprostit od svých nesnází, ať už je to kolečkové křeslo nebo vlastní neúspěch. Ale ač se na první pohled může zdát, že se jedná o hutné drama, opak je pravdou. Humor je nedílnou součástí vyprávění o netradičním poutu mezi zcela rozdílnými lidmi, kteří si toho mají tolik co říct a mohou jeden druhého mnohému naučit. Jednotlivé vtipy jsou sice občas nekorektní, ale vždy vkusné a působí přirozeně. Často se jedná o ten nejčernější humor, co si lze představit, eventuálně o humor, jehož podstata tkví v absurditě dané situace, což je největší devíza této stránky filmu. Vše je nenásilné a nestrojené. Byl jsem velmi překvapen, že jsem se několikrát přistihnul, jak se nepokrytě směju nahlas. Už to je důvod, proč s návštěvou kina neotálet, protože Nedotknutelní rozhodně vykouzlí na vaši tváři úsměv. A nebude to dáno úderem míčku do rozkroku nebo nějakou nevkusnou záchodovou scénou, což je třeba v dnešní době ocenit. Už úvodní pasáž vás velmi pravděpodobně dostane do kolen a navodí příjemnou atmosféru.

Je jasně patrné, že příběh je sám o sobě velmi emotivní a logicky směřuje k určitému cíli. Prvoplánový kalkul není na první pohled nutně viditelný, ač indicie naznačují, že rozhodně neabsentuje. Už výběr nestandardního případu, jasně vybroušené charaktery nebo potlačení negativních stránek naznačuje, že určitá míra vypočítavosti zde je, jenže tentokrát je to bez zbytečného patosu a nesmyslného tlačení na pilu. Samozřejmě, že je nutná jistá míra nadhledu, protože v drtivé většině skutečných případů je socio-ekonomické a společenské zařazení pro vztahy mezi lidmi klíčové. Z tohoto pohledu může předkládaný příběh působit trošku jako idealistická pohádka, kterou jen těžko lze opřít o nějakou zkušenost v reálném světě. Je na divákovi, zda se nechá tímto striktně realistickým a přísným pohledem na svět ovlivnit, nebo přistoupí na hru tvůrců a nechá se unášet na vlnách jemného idealismu.

Verdikt

Příběhů o přátelství tu bylo již mnoho, ale tenhle je něčím zvláštní a výjimečný. Jistě, snaží se diváka někam navést a zapůsobit na jeho emoce. Přirozeně, že některé scény jsou vyprofilované tak, aby člověka dojaly, ale nikdy nepůsobí průhledně a samoúčelně. Celé je to o životních paradoxech, rozdílných perspektivách a ambicích, rozličných sociálních statusech, rolích, ale především o lidství. O tom, že chybovat, bát se, smát se a brečet je součástí života. Některé scény, jež ilustrují zmíněné životní fragmenty, se Vám nadlouho vryjí do paměti, ať už se jedná o návštěvu opery nebo o Drissovu první zkušenost s paraglidingem. V Evropě velmi úspěšná dramedie Nedotknutelní se prostě povedla po všech stránkách a bylo by velkou chybou, nechat si tenhle ryzí klenot utéct mezi prsty.