Před několika dny byly Děti moje oceněny Zlatým glóbem v kategorii nejlepší drama, za rok 2011. Ponechme stranou, že celá nominace má zásadní slabiny. Ponechme stranou, že i mezi nominovanými lze najít silnější a zajímavější filmy. Položme si pouze a jenom tu nejprostší otázku: Jsou Děti moje výjimečným filmem, který si zaslouží výraznější pozornost?
Film vypráví o Mattu Kingovi (George Clooney), kterému se ze dne na den změní život. Žena se zraní při adrenalinovém závodění a upadne do komatu. Doktoři jí nedávají příliš velké šance na probuzení a George se pomalu musí začít na zdrcující ztrátu připravovat. Do toho řeší složitý právní případ rodinného dědictví a poprvé v životě opravdu musí vychovávat své dcery. Sám, bez manželčiny pomoci. Mladší Scottie je ještě relativně nevinná a zranitelná, starší Alex prochází fází pubertálního vzdoru. A aby toho nebylo málo, tak se dozvídá, že mu byla žena delší dobu nevěrná. No a teď se s takovou náloží popasujte.
Hořkosladké brnkání akustické kytary
Děti moje natočil Alexander Payne, od kterého jste mohli vidět film O Schmidtovi, Bokovku (pro mě nepochopitelně přeceněnou) nebo několik dílů seriálu Hung, takže si asi dokážete představit, co vás čeká: Životem zkoušení hrdinové, kteří svému osudu vzdorují s humorem (laskavým i bezprostředně nekorektním) a všeprostupující dobrou náladou, která se mezi pochmurné tóny života dere za zvuku hořkosladkého brnkání akustické kytary.
Kameraman ani střihač se nepokouší o žádné exhibice, vše podstatné se ukrývá ve scénáři a v tom, jaký vztah si s vámi hrdinové vybudují. V případě „Dětí“ se tenhle úkol podařilo splnit na jedničku. George Clooney v hlavní roli za svůj výkon dostal Zlatý glóbus, a i když by se dalo polemizovat o tom, zda je jeho výkon hodný takového humbuku, tak není sporu o tom, že svého tichého sympaťáka dokáže prodat dokonale. Od první chvíle až do úplného závěru před nás předkládá rezervovaného Matta, který se i v těch nejnepříjemnějších okamžicích dokáže kousnout do rtu a zachovat se správně, být morálně nad věcí. Nejspíš kvůli dcerám a kvůli tomu, že se snaží být slušný člověk. Jinak je vidět, že pod povrchem ty emoce bublají a vřou a v Mattovi je stejně smutku i vzteku, jako v komkoliv z nás.
Objev Shailene Woodley
Nejlepším nahrávačem je pro Clooneyho Shailene Woodley, která hraje jeho dceru Alex a jako držkatá, a na svůj věk až příliš moudrá, teenagerka je naprosto přirozená. Dokážu si představit, že se hodně rychle zařadí mezi své úspěšnější vrstevnice, jako jsou Jennifer Lawrcence či Ellen Page. Ostatní herci ve vedlejších rolích jsou také spolehliví, obzvláště Nick Krause v úloze přítele Alex, přihlouplého borečka k nafackování i k zulíbání dokáže spolehlivě rozseknout jakoukoliv scénu, ve které se dostane ke slovu.
Příběh Mattova usmíření s dětmi, nevěrnou ženou, se kterou se nejde pohádat, i se sebou samým je hodně klasický a dopředu předvídatelný, ale díky Payneově režii a skvělým hercům nikdy nesklouzává k laciným klišé. Na každý emocionálně vypjatější moment připadá alespoň jeden sebeshazující vtip a ta vypjatost navíc není nikdy přepjatá, všeho hezky s mírou. K závěr mají Děti moje možná malinko víc konců, než by bylo potřeba, ale dohromady se jim nedá nic moc vytknout. Stačí to ale?
Verdikt:
Děti moje jsou velmi dobře napsanou, natočenou i zahranou hořko-sladkou komedií, která perfektně balancuje životní melancholii a smích. Jednoduchý námět povyšuje Payneova pevná ruka a skvělí herci, dvě hodiny s nimi utečou jako voda. Jenže suma sumárum je to zkrátka poctivý feel good film, který skoro určitě bude fungovat i při opakovaném shlédnutí, ale vyloženě klasika z něj nejspíš nikdy nebude a výjimečného v něm není zhola nic. Jde zkrátka o poctivě odvedenou práci, která perfektně potěší, ale ten hubuk, co se kolem filmu strhl, ten v žádném případě není na místě. Film roku je třeba hledat jinde, vítěz našeho toptenu stále překonán nebyl.
