Druhá světová válka a její hrůzný dopad na civilní obyvatelstvo, je pro filmové tvůrce odjakživa nevyčerpatelnou studnicí námětů. Každý národ, který měl co dočinění s touto historickou událostí, již nějakým způsobem přispěl do fondu světové kinematografie svým vlastním pohledem „na věc“. Nabízí se otázka – má ještě pořád smysl natáčet další díla, pojednávající o mnohonásobně zpracovaném tématu?
Správnou odpověď vám může napovědět australská režisérka Cate Shortland se svým nejnovějším počinem Lore, jenž právě dorazil do českých kin. Scénář, na němž u nás prakticky úplně neznámá filmařka spolupracovala s Robinem Mukherjeem, vychází z knižní předlohy The Dark Room (Temný pokoj) britské autorky Rachel Seiffert. Film byl natočen v australsko-německé koprodukci a přináší poněkud netradiční úhel pohledu na válečné utrpení.
Příběh se odehrává na samotném konci války a je vyprávěn očima dospívající německé dívky Lore. Ta si, jako dcera vysoce postavených nacistů, dosud žila poklidným životem v přepychovém rodinném domku. Nyní se však karta obrací. Mocná říše, která ještě před pár měsíci ovládala půlku Evropy, je na kolenou. Oba rodiče jsou za své zločiny uvězněni a Lore je ponechána na pospas svému osudu, i se svými čtyřmi mladšími sourozenci. Přičemž nejmladší z nich je teprve kojenec.
Mladá dívka je nucena převzít na sebe zodpovědnost hlavy rodiny a spolu s malými bratry a sestrou se vydává na strastiplnou cestu zbídačeným Německem, až na druhý konec země, kde žije jejich babička. Kromě všudypřítomného nebezpečí, jež na nedospělé poutníky číhá na každém rohu, pronásleduje děti také stín pravdy, kdy si postupně začínají uvědomovat hrůzy, jaké německý národ napáchal. A za něž i jejich vlastní rodiče nesou spoluvinu.
Lore ve skutečnosti není ničím jiným, než klasickým road-movie. Neboli hrdinové putují z místa A, do místa B, cestou musí překonávat různé překážky a současně zápolí se sebou samými. Jako pozitivní hodnotím, že se režisérka (až na několik výjimek) dokázala vyhnout naturalistickému zobrazování násilí a přesto při sledování snímku v některých momentech doslova běhá mráz po zádech. Film obsahuje jen minimální množství dialogů. Nedělá si moc hlavu s vysvětlováním. Nechává publikum hodně přemýšlet a vypráví převážně v náznacích. Scény jsou často nečekaně přerušeny, ve stylu: „Diváku, přeber si to sám.“
Zdařilé je i herecké obsazení. Zejména Saskia Rosendahl v titulní roli, zvládla svůj velký debut na výbornou. Dokonale vystihla nevyrovnanost ústřední postavy, která je nucena předčasně dospět, aby se postarala o mladší sourozence, zároveň je však ve svém nitru pořád zmateným dítětem. A navrch se ještě musí vypořádat s výčitkami svědomí, které ji sžírá za věci, za něž ve skutečnosti nemůže. Zdatným hereckým partnerem je jí Kai-Peter Malina v úloze záhadného židovského uprchlíka Thomase.
Je vždycky obtížné kritizovat snímek popisující tak vážné téma. Přesto si neodpustím několik výtek. Ačkoli se jedná o válečný thriller, film se odvíjí v nesmírně pomalém tempu. Některé pasáže působí zdlouhavě a především ve druhé polovině stopáže jsem se párkrát přistihl, že se v kinosále nudím. Také v závěru mohli podle mého mínění tvůrci trochu více přitlačit na pilu a přidat na emocích. Vůbec nejzajímavější postava příběhu – Thomas, zmizí z plátna jako pára nad hrncem, aniž by byla hlouběji objasněna její pravá totožnost nebo motivace. A po celý film pozvolně budovaný vztah mezi ním a hlavní hrdinkou tak vyšumí do ztracena.
Jinak mám pro práci Shortlandové jen slova chvály. Snímek je natočen velmi originálním stylem a má jasnou a silnou výpovědní hodnotu. I když se domnívám, že mainstreamové publikum jej pro přílišnou náznakovost možná nestráví, náročnější diváci by měli odejít spokojeni.
Verdikt
Zajímavý a hodně neobvyklý pohled na téma druhé světové války, podpořený výtečnými hereckými výkony a originálním režijním zpracováním. Autorčin neotřelý styl vyprávění a pomalé tempo sice nemusí každému sednout, avšak pro přemýšlivější jedince se bude jednat o nadprůměrný filmový zážitek, který by si určitě neměli nechat ujít.
