Při obraně Tenetu navíc operuji s předpokladem, že opravdu JDE o věc osobního vkusu a spousta diváků bude s Nolanem na jedné vlně. Stejně tak se ale nedá vyloučit, že tentokrát byly Christopherovy ambice až příliš velké a komplexní látku se mu zkrátka nepodařilo navzdory nejlepší snaze a spoustě dílčích úspěchů zpracovat tak, aby mohla nabízet jednoznačně uspokojivý zážitek. Právě kvůli zamotané povaze látky se nemůžu rozhodnout, jestli platí první nebo druhé. Naštěstí je snímek natolik zajímavý a řemeslně ohromující, že snadno přesvědčí k opakovanému shlédnutí, kdy se bude lámat chleba.
Verdikt
Christopher Nolan natočil možná až přehnaně ambiciózní projekt, který se místy dusí pod tíhou vlastní komplikovanosti. Silný vjemový prožitek se postupně mění v převážně intelektuální cvičení. Ať už sledujete hádanky vyprávění, nebo se snažíte vstřebat akční scény plné objektů „přetáčených v čase“, chce to postupně o věcech víc a víc přemýšlet a ne je pouze vdechovat. To jednak kazí úvodní plynulost celého prožitku, ale také si začnete všímat toho, že je film vlastně docela emocionálně a myšlenkově prázdný. Což by vůbec nevadilo, pokud by jízda nepřerušeně trvala dál a Tenet se ve své pompě nesnažil tvářit tak veledůležitě.
Nolanovi se , minimálně podle mne, nepodařilo naplnit (popravdě nesplnitelná) očekávání, která snímku předcházela (a která si sám vytváří svým majestným úvodem), ale přesto jsem vlastně rád, že vznikl právě v takové podobě. Jednak je opravdu radost vidět stoprocentně tvůrčí vizi na takhle monumentální úrovni a zároveň je fajn, že se tu někdo pokouší o něco úplně nového, jakkoliv výsledek té snahy není zcela stoprocentní. A kdyby nic jiného, tak mne Nolan hlasitě připomenul, že zkrátka a dobře chci sledovat filmy v kině.