Nolan nicméně zjevně nechtěl natočit „jen“ perfektní špionážní drama. Jeho ambice sahaly dál, když nám prostřednictvím časové inverze chtěl dopřát zážitek opravdu jedinečný. Jedinečnost je neoddiskutovatelná, ale jestli stálo za to o ni usilovat, to je v tomhle konkrétním případě celkem ožehavá otázka. Dokud jsou hrátky s časem jen záhada na pozadí, o které se snažíme dozvědět víc, popřípadě příležitostné zpestření rvačky, jde o velice atraktivní doplněk. Jakmile ale naplno začaly temporální orgie, tak mě souběžně začal film maličko ztrácet.
Tak zaprvé, když už se fyzikální kotrmelce pouze nenaznačují, ale naplno se dějí před očima, chce to začít vysvětlovat, aby divák chápal, co se to vlastně děje. A vysvětluje se hodně. Většinou skrz dialogy. A po čase už toho vysvětlování začíná být docela dost. Vedle toho jsem měl tendenci v tu chvíli daleko víc sledovat detaily a spojovat si je dohromady, neustále si sumírovat, jak to celé funguje a jestli to funguje. Z dosavadní instinktivní jízdy, kdy není složité prostě sjíždět filmovou vlnu a užívat si to, najednou Tenet místy působí jako domácí úkol, který je třeba pečlivě vypočítat. Nu a během závěrečného klimaxu už se nejrůznějších pohybů proti proudu času odehrávalo tolik, že jsem se docela solidně začal ztrácet. A to jak po stránce logiky vyprávění, tak po stránce vizuální smysluplnosti prezentovaných situací.
Tohle samozřejmě může být otázka osobních preferencí. Určitě jsou diváci, kteří budou i nejsložitější akční scény bez potíží stíhat, popřípadě je bude bavit, že vidí něco nového a s chutí tenhle neotřelý vizuální jazyk budou poznávat. Stejně tak spousta diváků při sledování příběhu nejraději spojuje jednotlivé tečky, sleduje film opakovaně a skládá si intelektuální mozaiku. Já do téhle skupiny většinou nepatřím. Daleko důležitější pro mě bývá, aby mne film emocionálně pohltil, dostal mne pod kůži postavám nebo něco sděloval. Tohle všechno je v Tenetu na vedlejší koleji.
Prim pro Nolana hraje komplexní struktura vyprávění a originální pohrávání s neotřelým konceptem. Celkové sdělení filmu je minimální, vlastně si vystačí s cynickým konstatováním, že jednou zahubíme sami sebe. A postavy? Hlavní hrdina opravdu není nikdy nazvaný jinak než „protagonista“, celou dobu je vlastně jen našima očima při luštění Nolanova filmového rébusu, a když v jeden moment namísto pragmatického rozhodnutí udělá emocionální, tak do té doby snímek nepracuje s postavami dostatečně do hloubky na to, aby se takové rozhodnutí dalo ospravedlnit. Ano, herci jsou extrémně silní, když se mají lusknutím prstů sesypat ve vypjaté situaci a v individuálních momentech vyprávění nikdy nezradí, nicméně pro plastické vykreslení svých charakterů prostor nedostali. Určité vytržení postav ze skutečnosti ještě umocňuje zvolený jazyk, který je místy dost deklamativní a teatrální, jako by se nám film snažil i touhle cestou připomenout, že jde o něco výjimečného.
