Zbrusu nový zákon (Le tout nouveau testament)
Bůh existuje. Žije v Bruselu. A je to pěkně nesnesitelný morous, který nosí ponožky do pantoflí a celé dny tráví vymýšlením absurdních zákonů a znepříjemňuje lidem život. Je to trochu jiný příběh, protože tenhle Bůh má kromě syna Ježíše ještě manželku a malou dceru, která ho nemůže vystát a jednoho dne pošle na truc všem lidem na světě SMS s datem jejich smrti. Co se asi stane, když se někdo dozví, že mu do konce života zbývá měsíc, nebo naopak 62 let? V České republice velmi oblíbený Jaco van Dormael (Pan Nikdo) přichází s komedií postavenou na skvělém scénáři, která pracuje jak s poetickými a vizuálně uhrančivými pasážemi, tak chytrou situační komikou.
Na tenhle film bacha. Není perfektní a ve svojí snaze o hravost a originalitu zvlášť v pozdějších fázích začíná trochu povolovat ve švech. Jako daň za tu hromadu nápadů, kterými film překypuje, to ale stojí. Ať už si v tom najdete podobenství o byrokracii, podobenství o náboženství anebo jen hromadu chytrých vtípků, pořád je co objevovat a vyprávění nikdy nezačne stagnovat. Celé je to navíc prolezlé až nechutně nakažlivým optimismem, kterého v současnosti není nikdy dost. A ústřední písnička je totální nářez, co se zavrtá do hlavy a už z ní nevyleze.
Holy Motors
Leos Carax, nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu, se po třináctileté pauze vrátil triumfálním způsobem. Ve filmu, který měl podle mnohých letos v Cannes získat Zlatou palmu, ztvárnil režisérův věrný druh Denis Lavant tajuplného pana Oscara, beroucího na sebe v průběhu jednoho dne nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina a charakterizuje tak režisérovo krédo „rozprostřené“ do pěti filmů v průběhu téměř třiceti let. Pro Caraxe typické, bolestně romantické vidění světa se snoubí s hravou provokativností a nezměrnou láskou k bizarním milníkům v dějinách filmu (mezi mnoha jinými Oči bez tváře Georgese Franjua). Jeho uhrančivý spektákl je prostoupen obdivem k Paříži, která bezmocně přihlíží pomalému zániku legendárního obchodního domu Samaritaine v sousedství Pont Neuf, ale třeba i k mizejícímu světu limuzín či zpěvu Kylie Minogue.
Jestli předchozí film výběru byl tak trochu dada, tak tenhle místy působí vyloženě jako nějaká lekce surrealismu. Protagonista se prohání po Paříži, mění převleky, mění způsob chování a mění se i nálada vyprávění. Má to být podobenství o rolích, do jakých v jednotlivých životních situacích vstupujeme? Je to pocta hereckému řemeslu? Ponor do hlubin našeho id? Čistě drogový trip? Snímek plynule přepíná ze situací čistě komických, přes různě nejednoznačné, tragické, až po vyloženě odpudivé. A ať už je zrovna jakýkoliv, vždycky platí, že je naprosto fascinující.
