Domácí sledování filmů má široké možnosti, vaší pozornosti by nicméně neměla uniknout česká služba Aerovod, kterou jsme představili blíže v předchozím článku. Teď se zaměříme na sérii deseti tipů, které byste si určitě neměli nechat ujít. Popravdě řečeno, Aerovod je opravdu nabitý skvělými filmy a s naprostým klidem by se dal doporučit přinejmenším každý druhý. Tohle bude můj (Anarvin) čistě osobní výběr desítky kousků, na které nedám dopustit, protože zkrátka nabízejí něco, co mně osobně sedí. Budu doufat, že se mým nadšením necháte alespoň trochu nakazit!
Slunovrat (Midsommar)
Vztah Dani a Christiana už nestojí za nic. Možná to ale spraví výlet do severní Skandinávie s partou kamarádů. V odlehlé vesničce odstřihnuté od okolního světa se tu jednou za 90 let, na letní slunovrat, koná speciální slavnost. Mladí Američané si užívají bezstarostné prázdninové veselí v místě, kde slunce nikdy nezapadá. Vše se ale zvrtne, když je vesničané přizvou k rituálům, při kterých se místní ráj na zemi mění v čím dál děsivější peklo. Horor Ariho Astera (Děsivé dědictví) ukazuje, že za bílého dne se mohou odehrávat ty nejtemnější věci.
Už Děsivým dědictvím mne začínající režisér Ari Aster dokázal silně vtáhnout, takže na jeho druhý film jsem se hodně těšil. A znovu mne nezklamal. Všudypřítomné nekonečné světlo je znepokojující, stejně jako přibývající folklorní rituály, kterých jsou protagonisté na severu Skandinávie postupně svědky. Vedle krásně nepříjemné atmosféry a zajímavého pohledu do světa pohanských tradic je tu ohromná spousta parádních obrazových kompozic (Ach, to taneční víření!) a "krásné" výjevy brutálního násilí (zavzpomínejte na seriál Hannibal). Rozklad vztahu v přímém přenosu je děsivější než jakékoliv úmrtí na obrazovce a Florence Pugh je už teď regulérní superstar.
Divoké historky (Relatos salvajes)
Šest divokých historek spojuje téma drobných i větších nespravedlností a křivd, kterým se člověk nemůže bránit, nechce-li překročit hranice zákona či dobrých mravů. Čeho je ale moc, toho je příliš. V různých situacích se hrdinové filmu dostanou do bodu, kdy už jim dojde trpělivost. Vezmou věci do svých rukou a s lidskou malostí, byrokracií či vypočítavostí si to vyřídí s intenzitou rozzuřeného zvířete. Černá komedie koprodukovaná bratry Almodóvarovými si podmanila diváky festivalu v Cannes i Karlových Varech. Není divu. Nervy totiž můžou rupnout každému a pocity hněvu jsou stejně univerzální jako uvolňující účinek smíchu, který se dostaví při každém z šesti překvapivých rozuzlení.
Kdybyste mi v lednu 2014 tvrdili, že jedním z mých nejmilejších filmů roku bude povídkové sbírka z Argentiny, asi bych si poklepal na čelo. Ale stalo se. Jednotlivé historky jsou opravdu často celkem divoké, a proto zábavné. Ale u zábavy to nekončí. Úžasné je, jakým způsobem film pracuje s emocemi – se vztekem, frustrací, chutí po pomstě. Jak vás nechá ztotožnit s protagonisty a nastaví vám zrcadlo. Jednou uspokojí odplata, podruhé smíření, lidi jsou lidi... A na konci téhle emocionální horské dráhy snad každý divák skončí o chlup smířlivější než dřív.
