Různé hravé momenty také fungují jako důležité příběhové atrakce. I když bychom totiž od finálního snímku Infinity Ságy (tak Marvel dosavadním 22 příběhům souhrnně říká) mohli čekat ohromné množství akce, překvapivě jde film jinou cestou. Hlavní jsou postavy, napětí a smysl pro humor, který je Marvelu vlastní a ani v hodině nejtěžší přirozeně nemůže chybět. Ne že by akce chyběla. Čas od času samozřejmě nějaká propukne, ale nejsou to obří oddělené situace ala automobilová honička v Koreji z Avengers: Age of Ultron. Místo toho dostáváme spíš kratší výbuchy vzruchu, které mají hlavně posouvat děj nebo něco říkat o postavách.

Každá akční pasáž je navíc pojatá svébytným způsobem. Jednou hraje hlavní roli to, kolik je v daný moment emocionálně v sázce. Podruhé je celá scéna natočená v překrásném nepřerušovaném záběru a skvěle ilustruje dušení rozpoložení jednoho z hrdinů. Jindy se přihlásí o slovo smysl pro humor nebo už zmiňovaná nostalgie. A u všech akčních scén jsem měl pocit, že si na nich dal někdo záležet. Jakkoliv se mi líbila nedávná Captain Marvel, tak z většiny jejích akčních scén hrozně čiší, jak jsou dělané pomocným štábem, čistě proto, aby ve filmu byly a režiséři vůbec netušili, jak je pozvednout a evidentně se jen co nejdřív chtěli vrátit zpátky k charakterním momentům. V Endgame funguje koncept scén, kamera, choreografie i triky – prostě všechno.

Kdyby vám tahle láskyplná péče byla málo, tak musím pochválit ještě minimálně hudební doprovod Alana Silvestriho. Jak Marvelu dlouhodobě bývá vyčítána nevýrazná hudba, tak v případě Endgame to rozhodně neplatí. Silvestri perfektně pracuje s tématy jednotlivých postav, pečlivě dávkuje ikonický ústřední motiv Avengers a všechno to graduje až k bombastickému finále, kde v klíčových heroických momentech právě hudba pomáhá vyšroubovat emoce do závratných výšin. Vrcholné akční momenty díky předchozí umírněnosti mají o to větší wow efekt a díky práci s postavami nejde jinak než s hrdiny prožívat každou vteřinu. A to samozřejmě neplatí jen o akci, ale o všech hraničních situacích, na které v Endgame dojde.

Zatajený dech, dojetí, smích, slzy, zhrození i euforie, to všechno Endgame dokáže nabídnout. Film přináší skutečně uspokojivé uzavření dosavadní desetileté historie, kdy by Marvel Cinematic Universe v tuhle chvíli mohl skončit a neměl bych pocit, že něco zásadního bylo nedořečeno. Když se s někým loučíme, tak opravdu velkolepým způsobem. U setrvávajících postav je s optimismem naznačeno, kam dál by mohla jejich životní cesta směřovat. Zároveň to neznamená, že by bylo vše špatné vygumováno. To vůbec ne. Thanosovo řádění má svoje trvalé následky, které jsou nesmazatelně zapsané do DNA Marvel Universe a tvrdá práce hrdinů si vyžádala daň.

Endgame má výrazný potenciál k opětovnému sledování. Navzdory těžkostem film není depresivní a nezapomíná bavit. A je tak nabitý, že je při každém dalším sledování co objevovat. Není vyloučené, že některé pasáže můžou při dalších shlédnutích působit lehce pomaleji a obecně si zatím netroufám tvrdit, jak si film s patřičným odstupem „sedne“. V tuhle chvíli však převládá čiré nadšení a ohromný potlesk režisérům Russoovým, scenáristům Markusovi a McFeelymu, hercům i marvelovskému šéfovi Feigemu za to, jak nekonečně uspokojivou tečku za jedenácti lety poctivé práce, se jim podařilo připravit.

Bude vzrušující sledovat, jak TOHLE hodlá Marvel překonat.