Druhým hnacím motorem jsou hrdinové samotní. Každý z nich ztratil někoho osobně. Každý z nich ztratil kus sám sebe, když v posledním boji s Thanosem prohráli. Řada z Avengerů se prohýbá pod tíhou viny. Někteří mají strach, jiní našli v novém uspořádání své místo a nechtějí jej ztratit. Pořád se samozřejmě bavíme o superhrdinském velkofilmu, ne o nějakém interním charakterním dramatu, i tak ale s postavami strávíme až neuvěřitelné množství osobního času.

Jak už bylo řečeno, soupiska hrdinů je výrazně seškrtaná. Navíc zatímco minulý film musel představit Thanose a věnoval mu dost času, teď hlavní housle hrají hrdinové. Jmenovitě pak především původní šestka Avengerů, která zažívá jednu poslední společnou ikonickou jízdu před tím, než se všechno změní jednou pro vždy. Jestli minulý film ukazoval následky toho, co se stane, když nejsou Avengeři jednotní, tentokrát si znovu užíváme jejich týmovou dynamiku a prožíváme spolu s nimi opětovné hledání důvěry či skutečné přátelství a vzájemnou sounáležitost, kterou k sobě cítí.

To, že je postavám věnováno tolik prostoru, je nesmírně důležité, protože jakmile dojde na lámání chleba, emocionální momenty zabírají na plné obrátky. Vzpomínáte na to, jak část diváků lamentovala, že smrt Visiona a zármutek Wandy nemají v Infinity War žádný dopad, protože jsme romanci obou postav sledovali asi pět minut? Tak nic takového v případě Endgame nehrozí. Vztahům je věnováno maximum prostoru, navíc jsme ve společnosti hrdinů, se kterými jsme v některých případech strávili už 11 let.

Jasně, jako film Avengers: Endgame vlastně asi svým způsobem nefungují. Je to finálová epizoda seriálu, a kdo předchozí epizody neviděl, na toho to finále nebude fungovat, nebo bude přinejmenším bude fungovat výrazně jinak (méně). Upřímně je mi to osobně naprosto jedno. Marvel je v současné době velepopulární a dokáže přimět diváky, aby na jeho filmy přišli. Když při tom upřednostní před svátečními návštěvníky své věrné, nemám s tím nejmenší problém. Endgame je pořád natočená dost srozumitelně na to, aby se všichni v těch nejdůležitějších otázkách chytli a my skalní zkrátka máme zážitek ještě o jednu úroveň prohloubený.

Napomáhá tomu chytrá struktura děje, kdy tvůrci přišli na to, jak při velkém finále zavzpomínat na celou řadu věcí minulých. Je to asi jako když kapela na koncertě v přídavku zahraje svoje největší hity. Nostalgie funguje, zároveň jsou „kapela“ i diváci o kus dál, a tak se všichni do zpětného zrcátka koukáme trochu jinýma očima. Nikdy jsem přitom neměl pocit, že by tvůrci jen vykrádali minulost a nepřicházeli s ničím novým. Druhá odměna pro skalní fanoušky funguje na úrovni celé řady individuálních momentů, které jsou zkrátka sami o sobě cool, protože vám buď tvůrci plní dlouhodobá přání, nebo vás naopak překvapí něčím, o čem jste ani netušili, že to chcete vidět (a vzhledem k důvěrné znalosti hrdinů a předchozích událostí to dokážete ocenit).

Vzpomínáte na ten pocit, když se Thor, Iron Man a Captain America poprvé potkali v lese v prvních Avengers? Když Ant-Man zjistil, že se umí zvětšovat? Když se ukázalo, že je S.H.I.E.L.D. prolezlý agenty Hydry? Endgame je podobných momentů plná. Nečekaná setkání, překvapivá řešení, letité running joky. Všeho je požehnaně, aniž by film působil jako jeden velký fan service. Výrazné momenty se mohou napříč dlouhou stopáží přirozeně rozprostřít a těch několik málo momentů, které působí víc jako čistá úlitba fandům, než jako přirozený vývoj, se snadno ztratí v záplavě dobře zvládnutých situací.