Marvel je jediné mainstreamové studio, které má všechny svoje filmy zasazené do společného fiktivního světa. Aktuálně tedy vrcholí deset let příběhů, které jsou do větší či menší míry provázané. O Avengers: Infinity War tak nejde mluvit jinak než jako o zcela výjimečné události. Snímek je vyvrcholením řady dosavadních dějových (charakterních) linek. Jde tedy o velkou kulminaci, kdy je třeba naplnit řadu očekávání – Je žádoucí zodpovědět všechny nezodpovězené otázky, svázat prozatím volné konce a dopřát důstojný prostor nezměrnému množství postav, které jsou do širšího běhu událostí nějak zapletené. Vedle vypravěčského aspektu přitahuje pozornost i organizační/realizační stránka. Tvůrci všechny nástrahy znali, počítali s nimi ve fázi plánování, ale pak je museli reálně překonat během natáčení a postprodukce. A museli naplnit vysoká a rozmanitá očekávání, které k sobě takhle výrazný projekt přitahuje. Jak se tedy Marvelu a režisérům Anthonymu a Josephovi Russoovým podařilo s ohromným úkolem vypořádat?
Předně je třeba říct, že předem daný úkol s sebou prostě nese pevné limity. Pokud máte splnit všechny cíle nastíněné výše, není mnoho způsobů, jak se to dá udělat. Zvlášť, když má mít snímek nějakou únosnou délku a má být zábavný. Od Infinity War tedy nečekejte žádné hlubokomyslné charakterní drama ani žádné komplikované podobenství o stavu současného světa. Na to prostě není čas. Všichni hrdinové musejí mít přirozené důvody k tomu, proč jsou společně v jednom filmu. Tím důvodem je vesmírný dobyvatel Thanos a hrozba, kterou představuje pro vše živé. To bylo dané dlouho dopředu a nešlo s tím dodatečně příliš hýbat. Dalo se dohlédnout jen na to, jak to všechno proběhne.
Russoovi a scenáristé Christopher Marcus a Stephen McFeely se rozhodli k zásadnímu kroku a postavili Thanose opravdu do centra všeho dění. Pokud má Infinity War fungovat, musí mít Thanos alespoň elementární kvality důstojného protivníka. To se podařilo. Thanose jsme dosud neznali. Nebo jsme jej občas zahlédli a působil spíš směšně, než cokoliv jiného. O to měli tvůrci ztíženou práci. V Infinity War nicméně dostal filosofii, která je šílená, ale má hlavu a patu. Z jeho pohledu je právě on trpícím hrdinou, který musí navzdory všem protivenstvím zachránit život ve vesmíru. K protivníkům necítí prvoplánovou nenávist, nelibuje si v jejich bolesti, prostě jsou pomýlení a nedovedou pochopit jeho vizi, za kterou je ochotný přinášet osobní oběti.
O jeho minulosti víme kvůli nedostatku času naprosté minimum, ale dost na to, aby se stihla vyložit zmiňovaná filosofie a vykreslit jeho povaha. Ta je správně neoblomná, opovržlivá. Sledujeme skutečně šíleného génia, přesvědčeného o své neomylnosti, který se neštítí jakýchkoliv prostředků. Jeho chladnokrevnost je odhalená dost rychle na to, abyste si nikdy nebyli jistí, jestli hrdinové mohou vyváznout ze společných setkání živí. Vynikající jsou také herecký projev Joshe Brolina, který postavu namluvil (a v řadě případů jí propůjčil pohyby či mimiku), a vizuální i technické zpracování postavy. Nic z toho Thanose nezrazuje, a tak může být tou skutečně hybnou silou dění.
Oproti tomu hrdiny už známe, známe je dobře. Příběh je proto nijak dále nepředstavuje ani nerozvíjí, popřípadě jen minimálně. Filmaři zhodnocují skutečnost, že většina diváků postavy potkává už dlouho a pracují s jejich pevně danou přirozeností. Stačí jediná věta, jediný pohled a hned víte, na čem jste, jaký přístup od konkrétního hrdiny můžete čekat. Úkolem hrdinů je postavit se na odpor, tedy plánovat, reagovat, pronásledovat a bojovat. Mají na to jen minimum času a konat musejí okamžitě.
Příběh je celkově hodně bezprostřední a odehrává se v krátkém časovém úseku. Neustále jsme v poklusu, neustále je někdo na tahu, není čas se zastavit a složitě meditovat nad svým nitrem nebo nad důsledky svých činů. Tady je poměrně jasné, že když hrdinové nebudou konat, Thanos dosáhne svého. Výhodou je, že takto podané vyprávění má skvělé tempo. Jdeme opravdu od situace k situaci, není příliš čas přemýšlet o případných nedostatcích a jen se necháte unášet adrenalinovou dobrodružnou jízdou. Šachovnice je šikovně rozparcelovaná na menší buňky, kde je pohromadě vždy skupina postav, aby se dalo v ději nějak orientovat a větší množství postav mělo prostor alespoň trochu vyčnívat.
