„První český motorkářský film“ a „založeno na skutečné události“ zní sice hrozně hezky a snad i lákavě, Burácení ale došla šťáva ještě předtím, než se pořádně rozjelo. Adolf Zika se pokusil udělat ze zamotaného případu, který řadu let sledoval, scénář k dramatickému příběhu o lásce, zradě a tak dál. Už po dějové stránce ale ve filmu chybí cokoliv zajímavého.
Adama Vernera pustí po letech z vězení a vydává se na strastiplnou cestu za pomstou a pravdou, aby zjistil, že všechno bylo úplně jinak. Cestou se párkrát sveze na motorce, sem tam se objeví nějaká ta lepá děva, po večerech se chodí do baru a jednou v tom pravém rebelském duchu zaskočí na nějaký ten motorkářský sraz, dělat ramena na potetované týpky v kožených bundách. Stereotypní? Nesrozumitelné? Neoriginální? Předvídatelné? Jo!
Nejen, že Burácení kulhá na obě kola kvůli neskutečně patetickému a naprosto neoriginálnímu scénáři. Stopáž je neúměrně dlouhá, vezmeme-li v potaz množství scén, ve kterých se jen důležitě/zasněně/naštvaně/zamilovaně/bezvýrazně hledí kamsi do dáli/na lepou děvu/na potetovaného týpka. Bezvýraznosti scén nepomáhá ani obsazení neherce Tomáše Hajíčka, který se na kameru (ne)umí tvářit pouze jedním výrazem.
A když se herci zrovna nesnaží dostatečně zmučeně tvářit na kameru, mají spoustu práce s vyčpělými, strašlivě šroubovanými dialogy, ve kterých se ztratíte už po druhé větě. Výplňové scény s Richardem Müllerem sice rozesmějí, ale záměr to asi nebyl. Scény s Robertem Vanem, coby šmíráckým osvětlovačem, zase dost zarazí. Hřebíčkem do rakve je cca pět nebo šest konců – scén, u kterých se vyloženě modlíte, aby už konec skutečně nastal, ale vždycky následuje ještě další "závěrečná" scéna.
Je jedno, jestli je Burácení založené na skutečném nebo smyšleném příběhu. Je jedno, že je točené od srdce. Potíž je v tom, že z herců se drží jakž takž pouze Vica Kerekes, scénář zoufale volá po přepsání a dramaturgovi a celý film pak po někom, kdo by autorům vysvětlil, že většině diváků hodinu a půl slintat nad pěknou motorkou prostě nestačí.
