Recenze: Líbáš jako Ďábel

Rodinné komedie Marie Poledňákové z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patří mezi nestárnoucí klasiky, jenže od premiéry S tebou mě baví svět uplynulo třicet let a za tu dobu Poledňáková nenatočila jediný kloudný film. Co hůř, ona se snad dokonce permanentně zhoršovala a Líbáš jako bůh, to už byla vyloženě ptákovina, plná pseudo humoru, slabých hereckých výkonů a dějových kliček, které vůbec nedávaly smysl. Žel bohu, většinový divák má vkus příšerný, a tak je LJB doposud čtvrtý komerčně nejúspěšnější český film. Logicky se tedy dočkáváme pokračování

A světe div se, ďábel líbá o něco lépe, než bůh! Sem tam se objeví nějaký funkční vtip, příběh se z větší části odehrává v exotickém Maroku a dohromady je to celkem neškodné. Což je vlastně asi škoda. V zázrak asi nedoufal nikdo, Poledňáková už asi regulérně dobrý film natočí jen těžko, ale kdyby byl „Ďábel“ totální sra*ka, alespoň by si z něj mohl člověk v kině dělat legraci. Takhle jsme dostali jen totálně zbytečný film, který povětšinou vyloženě nebolí, ale také nepřináší vůbec nic, co by ospravedlnilo jeho existenci.

Příběh se odehrává (zřejmě) několik let po LJB, protože o událostech předchozího filmu vydává na začátku LJĎ Karel (Jiří Bartoška) knihu. Ne že by na tom nějak záleželo. „Bůh“ byl tak fádní, že už si stejně dneska nikdo nevzpomene, co se v něm odehrálo a „Ďábel“ navíc bez problémů "funguje" i bez znalostí předchozího děje. Základní situace je prostá: Helena (Kamila Magálová) žije šťastně s Františkem (Oldřich Kaiser), ale do života se jim pořád pletou jejich bývalí (Karel a Bohunka v podání Evy Holubové) a početná Helenina rodina, takže nemají chvilku klidu. V jednu chvíli už to František nevydrží, práskne do stolu letenkami a pár odletí na dovolenou do Maroka. Všechno vypadá zprvu nádherně, jenže pak dvojice přijde o kufry, na pomoc se jim vydávají Bohunka a Karel a kolotoč nedorozumění se roztáčí nanovo. A aby toho nebylo málo, unesou Bohunku vyděrači.

Pokus o dobrodružnou komedii

Toť hlavní dějová linie filmu, která při sledování působí dojmem, jako by někdo viděl francouzskou bláznivou komedii z druhé poloviny minulého století (třeba něco s Belmondem), pokoušel se napodobit její styl a moc mu to nešlo. Základní propriety tu jsou: Láska a s ní spojené milostné motanice, hrdinové, kteří hodně hulákají a pobíhají sem a tam, exotické prostředí, „akční“, nebo snad dobrodružné scény (především ty ve spojitosti s únosci) a něco, co by se dalo teoreticky označit jako gagy a konverzační humor. Jenže dle očekávání, nic z toho nefunguje.

Nebudu vůbec řešit, že dobrodružné komedie se dnes točí úplně jinak, než ve Francii 60., 70. a 80. let. Kdyby se totiž Poledňákové podařilo natočit alespoň povedené retro, bylo by to fajn. Jenže ono se jí to nepodařilo. Na milostné lince není romantického ani zbla. Chemie mezi jednotlivými postavami je veškerá nulová, přičemž ani není příliš jasné, kdo by měl s kým nakonec skončit a komu tedy máte fandit. Přežije láska Heleny s Františkem? Nebo v postavách zahoří staré city k původním partnerům? Film je v tomhle dost nejednoznačný, což má být asi jakože humor nebo snad milostné peripetie, ale ve skutečnosti je to jenom nepřehledný bordel.

Všechno je špatně

Na hercích je vidět, že si svoje role (nebo spíš karikatury rolí) celkem užívali, jenže na druhou stranu prakticky všichni strašlivě přehrávají, trpí pekelnými postsynchrony a polovinu času se plácají v otravných dialozích. Nerozumím tomu, proč bychom měli věřit tomu, že Magálová (s těžkým slovenským přízvukem) s Nelou Boudovou jsou sestry a ještě míň tomu, proč Boudová vlastně ve filmu je. Film už je tak zbytečně natažený a rozvleklý a do toho si ještě z hlavní dějové linky v Maroku odskakujeme do Prahy, kde její postava hledá chlapa do postele, ale dvoří se jí jenom Jiří Langmajer, který hledá mámu pro svoje tři dcery. Kromě zmiňovaných postsynchronů tahá za uši také nenápaditý soundtrack a do očí pro změnu bije televizní kamera.

Tu částečně zachraňují exotické lokace v Maroku, které přeci jen každý den v českém filmu nevidíme, a ve spojitosti s místními herci a používáním francouzštiny lze opravdu občas podlehnout iluzi, že za rohem by se mohlo schovávat dobrodružství. Nic takového se ale samozřejmě nikdy nestane a těch několik přestřelek a honiček je krajně nezvládnutých a ve většině případů i těžce nelogických. Aneb jak nesnesitelnou Bohunku zachraňuje před nebezpečnými únosci její exmanžel, jeho přítelkyně a její exmanžel a všichni se při tom navíc tváří, jako by dělali něco naprosto banálního.

Podobně „přirozeně“ vzniká ve filmu i humor, který spoléhá především na pitvoření herců a scenáristické motanice, které nedávají příliš smysl (Kaiser si nechal ujet vlak a dobíhá jiný, i když od toho správného před chvílí přišel – Ha, ha, ha). Občas se sice nějaký ten vtip povede (obzvlášť Holubová dovede svým únoscům slušně vyprášit perka a sem tam něco zahlásit), ale vesměs je kazí totální předvídatelnost a přehrávání. Největší problém pak nastává ve chvílích, kdy se herci pokouší o ryzí bláznivou komedii. Nikdo z nich na to nemá ten správný timing (což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že podobné filmy se u nás netočí), a tak když má kupříkladu Kaiser legračně vrazit do sloupu, je z toho jen křečovitá ostuda.

Verdikt

Líbáš jako Ďábel je hloupá, špatně natočená i zahraná (rádoby) dobrodružná komedie, které se ale tu a tam podaří slušný vtip a pořád se v ní něco děje, a tak nikdy nesklouzne k vyložené otravnosti. Je to jenom zbytečná, zapomenutelná ptákovina, která je typickým příkladem toho, že český většinový divák má naprosto příšerný vkus a nulové nároky a producenti mu moc rádi vycházejí vstříc. V situaci, kdy Okresní přebor dokazuje, že zábava pro masy může být docela klidně na úrovni, je to dost smutné.