Nejnovější snímek švédského autora Ruben Östlund nakonec do užší nominace na Oscary nepostoupil, to však neznamená, že si nezaslouží pozornost. Severské drama se štiplavou posměšnou hranou nás bere na rodinnou dovolenou do Francouzských Alp, kam švédští manželé vyrazili společně s dětmi na klasickou lyžovačku. Zpočátku vše vyhlíží naprosto obyčejně a na filmu je zajímavé jen to, že až voayerosticky sledujeme naprosto běžné situace v životech normálních lidí. Při obědě na terase však čtveřici vyleká řítící se lavina a způsobí v rodině bezprecedentní situaci.
Lavina je kontrolovaná horskou službou a na terasu z ní ve skutečnosti dorazil jen oblak sněžné mlhy, avšak emocionální újma není o nic menší, ba naopak. Zatímco manželka Ebbe (Lisa Loven Kongsli) kryje vlastním tělem děti, Tomas (Johannes Kuhnke) prchá, aby zachránil sám sebe. To se samozřejmě podepisuje na zbytku dovolené a potenciálně na celé rodinné budoucnosti.
Östlund skrze zdánlivě jednoduchou situaci postupně nakusuje celou řadu témat, jako je tradiční rozdělení rolí v rodině nebo boj proti vlastní přirozenosti. Postupně tak můžeme sledovat, jak Tomas nejprve snad ani nechápe, že by bylo něco špatně, posléze si odmítá svoji zbabělost připustit a nakonec se hystericky rozpadá. Ebbe pak bojuje se zklamáním, vztekem a možná i zhnusením, zároveň si ale nukleární rodiny cení nade vše a zřejmě jí nezbude nic jiného, než se smířit se skutečností, že u nich doma prostě nosí kalhoty ona.
Situace krom manželů ovlivňuje samozřejmě i děti, které nevědí, co si ze střídavého mlčení a tichých hádek rodičů odnést, stejně jako další okolí. Nejvýraznější je asi scéna večeře s přáteli, kteří po vylíčení událostí naprosto netuší, jak se v dusivě trapné situaci zachovat. Zvláště Tomasův kamarád z mládí Mats (Kristofer Hivju) si zjevně uvědomuje, že Ebbe má k rozčilení důvody, ale zároveň nechce nechat parťáka ve štychu a podvědomě hájí také svoje potenciálně ohrožené chlapáctví, které je pod drobnohledem jeho nové, výrazně mladší partnerky.
Kouzlo filmu tkví především v tom, že všechny situace plynou naprosto přirozeně. Vynikající herci hrají civilně a dialogy nejsou okázale vypointované. Postavy se nemohou vymáčknout, chodí kolem horké kaše, motají se v kruzích, dlouho mlčí, jen aby zase do bolavého místa začaly tepat. Kamera sleduje většinu scén v neúprosných statických záběrech, nestříhá na detaily, nechává situace dohrát až do úplného rozmělnění. Občas je chování hrdinů tak absurdní (a přitom tak strašně pravdivé), že v útrpných momentech osobnostního rozkladu nejde zároveň nevidět něco, čemu má člověk chuť se nervózně smát, aby nějak přetnul tíživou bezvýchodnost momentu, ze kterého se nedá utéct. K tomu geniálně přispívá zasazení příběhu na horskou dovolenou. Na hotelu má rodina k dispozici dvě místnosti, všude kolem jsou jen sjezdovky, a tak není před problémy kam utéct, nejde si dát vzájemný prostor, nelze si cokoliv vyříkat bez dětí.
Vyšší moc je zkrátka sebevědomě podané rodinné drama, které nenabízí žádná smířlivá rozřešení ani univerzální rady. Zato se nebojí testovat tradiční hodnoty, hnát svoje hrdiny na hranu a po skončení zanechat divákovi hlavu plnou materiálu k přemýšlení.
