Psát o režiséru Xavierovi Dolanovi jako o mladém filmovém zázraku je už tak trochu publicistické klišé. Ačkoliv je kanadskému režisérovi pouhých 25 let, má na kontě již pět celovečerních titulů, které dohromady vytváří ucelený obraz o Dolanově režisérkém vývoji a zrání. Bohužel, v případě Mommy (Mami!) se Dolanovo filmové dospívání ubralo překvapivě konvenční, až podbízivou cestou.
Dolan se ve svém posledním filmu vrátil k tématu komplikovaného soužití matky a syna, které rozpracoval svérázným způsobem již ve svém debutu Zabil jsem svou matku z roku 2009. Vycházel přitom hlavně ze své osobní zkušenosti, kde vzájemná nevraživost došla až tak daleko, že matka mladého Dolana umístila do internátní školy. První film měl nicméně značný úspěch na festivalu v Cannes a z mladého talentu se stal nadějný představitel queer filmu, s osobitým audiovizuálním cítěním. Status miláčka filmových festivalů zpečetil právě snímkem Mommy, za nějž získal Cenu poroty v Cannes. Na rozdíl od prvotiny nám není podsouváno hledisko Dolana coby syna, Mommy nemá zpovědní či terapeutický rozměr, naopak má být jakýmsi empatickým vhledem do mateřské role, kterou režisér s pětiletým odstupem znovu objevuje.
Podobnost s režisérovým debutem je viditelná i v hereckém obsazení snímku. Anne Dorval, která hrála matku i v Dolanově prvním filmu, zde hraje ovdovělou a excentrickou Diane. Diane má problém najít stálé zaměstnání, a přitom se snaží vychovat svého syna s poruchou ADHD, přičemž odmítá doporučovanou alternativu v podobě fiktivního zákona, kdy rodič může své dítě umístit do státní péče bez nutnosti soudního verdiktu. Další z režisérových múz, Suzanne Clément, stejně jako v Zabil jsem svoji matku, symbolizuje jakýsi uklidňující faktor v podobě sousedky Kyly, která je schopna chlapci s prudkými výbuchy násilí a vzteku naslouchat. V kontextu autorovy tvorby se Mommy zcela jistě zařadí mezi dramaticky silnější látky po bok režisérova doposud zřejmě nejlepšího filmu, Laurence Anyways. Kromě oživeného tématu mateřství ve filmu rezonuje také Dolanův tradiční motiv, a to snaha vykreslit střet vášnivosti a destrukce, kdy je láska nedostatečně opětována nebo dostatečně opětována být nemůže. Ať už vzpomeneme na nešťastně zamilovaný trojúhelník v Imaginárních láskách nebo rozklad láskyplného vztahu pod tíhou radikální změny sexuální identity jedné z postav v Laurence Anyways. V případě Mommy se motiv zrcadlí v melodramatickém dilematu matky, jak uchovat vášnivý, ale destruktivní vztah se svým synem.
Dolanovy filmy vždy vynikaly formální invencí a hravostí. Zatímco v Zabil jsem svou matku spíše prokazoval své schopnosti umně propojit obraz s nediegetickou hudbou, v Imaginárních láskách již naplno povolil uzdu své fantazii a začal experimentovat s možnostmi filmového média za účelem funkční stylizace, kvůli čemuž byl občas osočován z manýrismu. Pakliže se Imaginárním láskám vyčítala formální sebestřednost na úkor nosnosti příběhu, pak se v případě Mommy jedná o pravý opak. Typická videoklipová estetika režisérových snímků, která byla tak osvěžující v Laurence Anyways, je zde redukována na několik krátkých sekvencí zdánlivé rodinné pohody, které navíc jen předznamenávají nutné dramatické vyvrcholení.
Výrazná práce se světlem a zpomaleným záběrem, tak jímavě zpracovaná v Imaginárních láskách, je zde upozaděna jen v podobě podzimního slunce, které symbolizuje hřejivost domácího prostředí. Jediným, skutečně ozvláštňujícím, prvkem je nezvyklý způsob rámování v poměru 1:1. Výsledný čtverec kondenzuje intimní rovinu rodinného mikropříběhu, a zároveň zvýrazňuje bezvýchodnost situace, ve které se ústřední dvojice nachází. Formát obrazu se zvětší pouze ve dvou momentech celého filmu, po spřátelení syna se sousedkou Kylou a během sekvence, kde Diana sní o synově zářné budoucnosti za skladby Ludovica Einaudiho. Útok na divákovy emoce může být už jen stěží zjevnější. Ještě kýčovitější a prvoplánovější je scéna v karaoke baru, jejíž vyústění je jasné od prvního setkání s postavou úlisného právníka Paula. Filmařské řešení celé scény je na Dolanovy poměry překvapivě nešikovné a rušivé, jeho snaha vygradovat scénu za pomocí rapidmontáže a detailů během písně „Vivo per lei“ od Andrea Bocelliho, zavání směšnou prvoplánovostí.
Podbízivá přístupnost filmu Mommy je obzvláště viditelná na výběru hudby. Nahrazení The Knife, Indochine, Crystal Castles nebo Moderat, interprety jako je Dido, Oasis, Céline Dion nebo Lana Del Rey, mluví za vše. Mommy je přepjaté, předvídatelné melodrama, které pro svou snahu zacílit na co nejširší publikum opomíjí to, v čem Dolanovy filmy vynikaly, ve výrazové inovaci a nekonvenčnosti.
