Druhý film italské režisérky Alice Rohrwacher uhranul porotu prestižního festivalu v Cannes a obdržel Velkou cenu, druhou nejvýznamnější cenu po Zlaté palmě. Traduje se, že po skončení Zázraků se člen poroty, autor drsných a řádně krvavých podívaných, Nicolas Winding Refn, dojetím rozplakal. Do Karlových Varů snímek přicestoval jako „nečekaný miláček Cannes“ a své pověsti dostál, není se proto co divit, že doputoval také do českých kin.
Hlavní hrdinkou filmu je dospívající Gelsomina, jež žije se svou italsko-neměckou rodinou poblíž Umbrie v Itálii, kde se živí včelařením. Hlavou rodiny je svérázný a poněkud panovačný, byť milující, Wolfgang, který nevěří světu „tam venku“, což v závěru filmu dokonce přetaví do repliky „a vy tomu světu venku rozumíte?“. Rodinu doplňuje ještě mladší a energická sestra Marinella, dvě malé dvojčata, empatická matka (sestra režisérky Alba Rohrwacher) a jistá Coco, jejíž příbuznost k rodině zůstane zahalena tajemstvím, ačkoliv v závěru filmu sehraje poměrně zásadní roli.
V žádném případě se nejedná o typickou farmářskou rodinu, což naznačují hned první minuty filmu. Krajinou během noci projíždějí lovci a narazí na dům zdejší rodiny, osvětlená budova ve tmě působí spíše jako přízrak, následuje střih a kamera snímá vnitřek budovy, kde poprvé sledujeme spící členy rodiny. Poměrně silným motivem snímku je právě vykořeněnost, izolace – pravda, jev u festivalových filmů vskutku obvyklý. Izolace celé rodiny – coby přistěhovalci z města se nikdy nestanou skutečnými farmáři, navíc odmítají moderní hospodářské směrnice z Bruselu, za což jim hrozí vyhoštění. Zároveň i izolace individuální, například Gelsominy, která touží poznat něco jiného než práci s otcem, při které supluje syna, po němž Wolfgang touží.
Zaběhnutý řád naruší dvě události, jednak nový člen rodiny, mladý delikvent Martin, od něhož si Wolfgang slibuje mužskou výpomoc v hospodářství, ačkoliv přijíždí v rámci resocializačního programu s přísnými pravidly. Druhou událostí je natáčení televizní reality show „Zázraky venkova“, která hledá lokální farmáře s jejich produkty s tím, že výherce může vyhrát tučný obnos peněz.
Rohrwacherové se nedá upřít obrovská dávka empatie, s níž nahlíží do života jednotlivých postav, a proto, ačkoliv třeba Wolfgangovo chování působí leckdy směšně nebo odsouzeníhodně, má divák možnost si ke každé postavě najít cestu a pochopení. Celkově snad o Zázracích lze konstatovat, že jsou nesmírně něžným a vnímavým filmem. Režisérka do snímku také promítla četné autobiografické rysy, natáčelo se v jejím rodném kraji, sama vyrůstala v mezikulturní rodině a komplikovaný, byť krásný, vztah sester také jistě obohatila o svou vlastní zkušenost. Zázraky mohou leckomu připomenout například Divoká stvoření jižních krajin Bena Zeitlina, i zde se tematizuje dospívání, a zároveň příběh o konci jednoho světa. Zatímco v Divokých stvořeních jižních krajin byla Hushpuppy svědkem konce uvolněného života v jižních koutech Louisiany, zde Gelsomina sleduje konec idealistického farmaření na italském venkově.
Autentický až neorealistický vizuál je místy okořeněn o záběry, které útočí přímo na divákovy smysly, at už se jedná o roje včel padajících přímo na objektiv, lepkavý med rozteklý po podlaze nebo pracovní zranění. Většinou ale převládá poetická atmosféra, o postavách se více dozvíme z jednotlivých obrazů, než z dialogů.
Celá sekvence v televizní soutěži tak vyznívá dosti nepatřičně, ne-li inkoherentně. Zdá se, že se jednalo o záměr autorky, která tak mohla upozornit na vyprázdněnost podobných televizních zábav, avšak stejně tak to lze číst jako zkreslené vnímání mladé hrdinky. Podobně nesouvisle působí i závěrečný zvrat, celý film je totiž intenzivní a vlastně bezútěšný už ve svých drobných nuancích kolem hlavní hrdinky.
Zázraky na první pohled nejsou ničím výjimečné, ale staví na kvalitních filmařských základech a vlivech, jež aktualizují. Alice Rohrwacher je příslibem do budoucna a již ted má nakročeno k statusu velké osobnosti festivalového filmu.
