Boj sněžného pluhu s mafií jsem viděl naprosto bez příprav a vůbec netušil, co mě vlastně čeká. Název sice napovídá, že tenhle film úplně vážný nebude, avšak když Stellan Skarsgård v úvodu oplakává smrt svého syna a projíždí posmutnělou bílou krajinou, dvakrát do smíchu mi nebylo. Ještě v momentě, kdy má hrdina Nils identifikovat tělo, jsem si nebyl jistý, zda je vhodné se při rumplování s ostatky smát, po pár minutách už ale bylo naprosto jasné, že se jedná o překrásně černou komedii.
Nils je přesvědčený, že se syn nepředávkoval, jak mu vyšetřovatelé tvrdí, a tak nasedá do svého sněžného pluhu a rozjíždí v odlehlých končinách Norska vlastní pátrání. Záhy zjišťuje, že se nezvedený synek stal obětí mafiánského gangu a nezastaví se před ničím, dokud synovu vraždu nepomstí. Začíná tak relativně přímočará cesta přes mrtvoly, která vede od řadových ranařů, až k samotnému „kmotrovi“.
Jednoduchou zápletku ozvláštňuje to, jakým způsobem je podaná. Nils je obyčejný pluhař s medailí občana roku na stěně, přesto svoje oponenty likviduje s nevybíravou brutalitou. Násilí je humorně přehnané, Skarsgård je ve své roli herecky úsporný a jeho hrdina je neskonalý pragmatik, který prakticky za žádných okolností nehne brvou. Režisér Hans Petter Moland (Aberdeen) s chutí využívá vypravěčskou zkratku, takže diváka nezahlcuje nekonečným proudem vražd, ale z většiny si vybírá jen několik klíčových momentů, které skládá do vtipných koláží.
Filmu hodně pomáhá také sbírka vedlejších postaviček, které vévodí sám „Hrabě“, vůdce zločineckého gangu, kterého Pål Sverre Hagen vykreslil jako velké dítě plné manýrů, které se náhle dostalo k moci, navzdory vlastní pitomosti. V jeho týmu nechybí dva zamilovaní medvídkovití gayové, hysterická exmanželka a vyjukaný synek, který s zažije s Nilsem něžný Stockholmský syndrom. V Norsku dále operuje ještě jeden srbský gang a z vnějšku všechno zločinecké dění zase sledují dva naprosto neschopní, vystrašení policajti. A protože si žádná ze stran není tak úplně jistá, kdo je za všechny mrtvoly vlastně zodpovědný, roztočí se poměrně divoká mela.
Boj sněžného pluhu tak v rámci jednoduchého příběhu odkrývá pořád další a další drobnosti, kterými dokáže zaujmout pozornost, jenže s postupem času mu dojde dech. Drobnosti dojdou nebo se je už na základní koncept jednoduše nedaří navlékat, finále možná až zbytečně zvážní. Všeobecně měl jít film s nadsázkou ještě dál nebo kromě humoru a poklonkování gangsterkám nabídnout také něco navíc. Takhle jsme dostali slušnou bláznivou jednohubku ze zasněžených norských hor, která potěší, ale rozhodně na ni nebudu po letech vzpomínat tak, jako třeba na vzdáleně podobné Lovce hlav.
