Pokud pominu obligátní Báječná léta pod psa, je většina filmů podle knih či rovnou scénářů Michala Viewegha taková solidní sázka na jistotu. Zajímavý děj, rozuzlení nebo vývoj hrdinů obvykle chybí, ale jednotlivé postavičky bývají, alespoň v nějakém ohledu, roztomile výstřední, jednotlivé situace bývají dobře vypointované a pro decentní vtip se nejde daleko. Andělé všedního dne hrají na vážnější notu a celý příběh tím dost trpí.
Jedná se o nadpřirozenou pohádku pro dospělé, ve které se do problémů skupinky navzájem propojených lidí vloží čtveřice andělů (Marián Labuda, Vojtěch Dyk, Vladimír Javorský, Eliška Křenková). Už od začátku víme, že andělé přicházejí proto, že hrdinové směřují k jakémusi blíže neupřesněnému neštěstí a vyprávění závažnost situace nechce příliš odlehčovat nebo dokonce zesměšňovat. Tu a tam se prostor k pousmání objeví, hlavními tahouny však v tomhle případě jsou (nebo spíš mají být) mystérium a lidské drama.
Dlouhou dobu není zcela zřejmé, jak andělé vlastně do událostí mají zapadnout a film obecně nedovede postupné odhalování zcela využít ve svůj prospěch. Dávkování informací nepůsobí jako rozplétání tajemství nebo zajímavý narativní model, ale daleko víc jako naprosto nekonečná expozice. Strašně dlouho se seznamujeme s tím, kdo je kdo, jaký mezi sebou jednotlivé postavy mají vztah a jednotliví hráči se postupně rozestavují na šachovnici.
Učitel autoškoly Karel (Bolek Polívka) žije ve vyšeptalém svazku s učitelkou Marií (Zuzana Bydžovská), věčně vytížený syn Filip (Ondřej Sokol) je skoro nevidí. Doktorka Ester (Klára Melíšková) se nemůže vzpamatovat ze smrti manžela, Zdeněk (Václav Neužil) se psychicky rozkládá, protože přišel o rodinu i práci, a jeho matka (Zuzana Kronerová) nemůže vystát pohled na synovo trápení.
Žádná z postav svou jednoduchou šablonu příliš nerozvine. Andělé všedního dne postupně odhalí, jak hrdinové přišli k tomu, že jejich životy lze popsat jednou holou větou, ale jakmile popostrkování figurek na start zhruba v polovině filmu konečně skončí, začíná divoký závod s časem, který neúprosně vyhlíží zdánlivě nevyhnutelné neštěstí.
V téhle pasáži se naplno ukáže, že režisérka Alice Nellis zjevně dělala co mohla. Jakmile konečně máme dost informací, je tempo filmu příjemně dravé, po vizuální stránce se režisérka snažila vyprávní maximálně ozvláštnit. Suše komentující čtveřici nadpozemských pozorovatelů se snaží vrazit na ta nejnemožnější místa, jako jsou střecha věžáku, střecha jedoucího auta nebo světlík za záchodovým okénkem. Nechybí kamerové průlety ulicemi pražských Nuslí, hudba Michala Novinskiho šponuje drama, jak může. Andělé si dokonce střihnou i bullet time a výjimečně se uchýlí k humorné nadsázce, jako když zinscenují zjevení kýčovitého anděla s křidélky.
Takových momentů je ale málo a většinou jsou duchovní průvodci spíš na obtíž. Drmolí buď naprosto banální nebo rádoby vědoucí moudra o lidském životě a o „tom tam nahoře“ a v příběhu zřejmě mají sloužit jako personifikace skutečnosti, že každému občas může osud maličko přilepšit nebo mu dát alespoň novou perspektivu.
Tahle personifikace ale příběh a jeho postavy zbytečně degraduje. Možná jde o moji preferenci, ale nevidím nic až tak úžasného na fantasii o pomoci shůry. Daleko raději bych viděl, jak se hrdinové letargii dokážou vzepřít úplně sami nebo za přispění dalšího člověka. Andělé sice tvrdí, že mohou jenom lehounkým prstíčkem postrkovat a lidé musí sami chtít, avšak nevzpomínám si, že by se kterákoliv z postav dokázala sama od sebe dokopat k nějaké zásadní pozitivní aktivitě.
Verdikt
Andělé všedního dne nabízejí nepříliš zajímavou story o několika ztrhaných človíčcích, kterým parta andělů zkusí pomoct najít trochu toho klidu v duši. Přes veškerou snahu příběh vizuálně ozvláštnit, z plátna hrozně moc čiší knižní předloha - Téměř neustále se něco okecává, vysvětluje a popisuje. Esoterická součást příběhu není pro každého a na diváckosti filmu ubírá i výrazně menší množství humoru, než je u Viewegha obvyklé. Sem tam padne nějaká hořká sarkastická poznámka, sem tam to přestřelí andělé, ale převahu má drama a to začne pořádně nabírat na obrátkách až tak v druhé polovině filmu. Celkové poselství dokáže potěšit svým optimismem a překvapivě není až tak nucené, jak by se mohlo dopředu zdát, ale těch pár pozitiv nezajímavou zápletku, ploché hrdiny a vleklý úvod přebít nedokážou.
