Jaké to pro vás, Petera Jacksona a Fran Walshovou bylo, vidět fanoušky, jak si oblíbili první film, a sledovat, jak se z něj stává takový fenomén?
Byl to dobrý pocit (smích). Zahřeje vás to u srdce a je to v podstatě důvod, proč jsme se vrátili. Hlavně kvůli dětem. Dostáváme spoustu dopisů od dětí a lidí, kteří už dětmi nejsou, ale vyrůstali na prstenové trilogii a něco pro ně znamená. Často dostáváme ten typ dopisu, ve kterém nám rodiny píší, jak se ze sledování Pána prstenů stala vánoční rodinná tradice. Vezmou filmy a pustí si je o Vánocích. Je to taková malá tradice, která se u nich sama uchytila. Reakce od takových lidí byla fantastická, protože chtěli vidět víc, což bylo přesně to, v co jsme doufali.
Bylo to těžké natáčení, pokračujete ve šlépějích Pána prstenů a navíc je to trochu odlišné dobrodružství. Věděli jsme, že se bude náročně to zvládat, protože se nejedná o klasické dobrodružství a Bilbo není klasický hrdina. Nemá na krku časovanou bombu, jako měl Frodo s prstenem, který musel zničit. Bilbo najednou musí vylézt z pohodlí domova a vydat se na zvláštní putování, které má trpaslíkům vrátit jejich domovinu. Byli jsme moc rádi, že se v tom lidé dokázali najít, že si to užili a chtěli ještě víc.
V rámci scenáristického týmu jste odbornicí na J.R.R. Tolkiena. Prohloubila práce na nových filmech vaše uznání a pochopení Hobita coby knihy?
Hodně! Je toho tam o tolik víc než můžete napoprvé pochopit nebo rozpoznat. Snadno se to vnímá jako část ležící mimo mytologii Pána prstenů, jako knížka pro děti, kterou profesor Tolkien rychle napsal pro svoje děti. To je samozřejmě pravda.
Ale ve skutečnosti je toho tam o hodně víc. Je to vlastně počátek mytologie Středozemě, jak ji dnes známe. Tím nechci říct, že by profesor Tolkien už tehdy nepracoval na nějakých velkolepějších příbězích, ta mytologie už ale existovala. Když čtete Hobita, objevujete spisovatele, který si zamiloval postavy, které vytvořil. Nemohl se oprostit od hobitů. Hobiti se stali neuvěřitelně důležitými. Po kouskách to můžete ve vyprávění Hobita vidět.
Konec téhle dětské knížky se vlastně vydá trochu temnější a dramatičtější odbočkou, jak také uvidíme, která vede k té velkolepější Středozemi, kterou všichni známe z Pána prstenů.
Jaké aspekty tvorby druhého filmu jste si nejvíce užila a které motivy příběhu dostaly v tomto filmu hlavní roli?
To je zajímavé. Tenhle film jsem si hodně užila. Přišlo mi, jako bychom se teď mohli pustit do něčeho odlišnějšího. Ne že by v prvním filmu nebylo dost zábavných věcí, ale ve Šmakově dračí poušti je tolik úžasného a odlišného dobrodružství. Konečně jsme zase ve světě lidí. Je to celkem zvláštní, ale když se nad tím zamyslíte, zatím jsme se na našem putování nesetkali s jediným člověkem.
Dostaneme se do Jezerního města. Potkáme elfy z Temného hvozdu, kteří jsou hodně fascinující, protože jejich komplexní dějiny jsou velice odlišné od dějin elfů z Roklinky nebo Lothlórienu a jsou více zakořeněné ve světě lesa. To bylo výborné. Nikam nepokročíte ani bez obřích pavouků, jak asi víte. Tuhle část zbožňuji. Ale hlavně už ty postavy známe. Víme, co jsou zač, spřátelili jsme se s nimi, stali jsme tak nějak součástí jejich skupiny a společně s nimi putujeme.
Pete se chtěl vyvarovat dojmu, že to je všechno pořád taková nekonečná „road movie“. Chtěl, aby se trpaslíci dostali na místo celkem rychle. Jde o ty překážky, které jim mají zabránit v dosažení jejich cíle, a tím je dostat se k Osamělé hoře a získat Arcikam.
Tento film byl obrovská zábava. Doufám, že si ho fanoušci, hlavně ti Tolkienovi, užijí, protože budou přesně vědět, co se děje, a odkud pochází některé části příběhu, tedy z dodatků k Pánovi prstenů. To pro mě jako pro fanouška Tolkiena byla velká zábava.
Čas ubíhá a trpaslíci nemají žádné útočiště, je teď jejich putování nebezpečnější?
Ano. Nemají útočiště, nemají se kde ukrýt. Nebezpečí z prvního filmu se jenom rozrostlo, a nakonec, pokud se dostanou do cíle, leží jejich největší hrozba stále ještě před nimi. Tou hrozbou je obrovský ohnivý drak, jakého jste se ještě nikdy neviděli. Kvůli konfrontaci Bilba se Šmakem byl tenhle film vždy předurčen k jedinečnosti.
O: Můžete říct něco ke skřetům Azogovi a Bolgovi? Proč skřeti pronásledují trpaslíky?
Azogovi říkáme skřetí náčelník. Je to vůdce. V dodatcích k Pánovi prstenů se dozvíme, že trpaslíci válčili se skupinou skřetů, kteří vtrhli do prastarých trpasličích dolů v Morii. Když byl praděd Thror vyhnán z Osamělé hory, sebral svoje lidi a rozhodl se dobýt svoji domovinu v Morii. Bohužel z toho nakonec byla patová situace. V dodatcích je řečeno, že Azog zabil Throra a vyřezal svoje iniciály do královy hlavy. Proto se mu říká Znesvětitel.
Bolg je Azogův syn a my věděli, že budeme potřebovat oba. Důvod zjistíte, až uvidíte film, protože jsou tam dvě části příběhu – dění v Osamělé hoře a to, co uvidíme v lesní pevnosti Dol Gulduru, kde sídlí Nekromant.
Azog pronásleduje Thorina a jeho skupinu hlavně kvůli odplatě. Thorin mu usekl paži, což se musím přiznat, byl náš přídavek k příběhu. (smích) Azog navíc trpí psychopatickou nenávistí ke všemu živému, hlavně k trpaslíkům, kteří jsou z rodové linie Durina, tedy Thorina Pavézy. Nenávidí je z principu, ale krom toho nechce aby dosáhli Osamělé hory, kvůli spojencům, kterým teď slouží.
Můžete říct něco o rozhodnutí zakomponovat do filmu putování, při kterém Gandalf na začátku druhého filmu opustí trpasličí skupinu, a jak toto putování souvisí s jejich cílem?
Film vám dá možnost sledovat některé postavy a zjistit, co se s nimi stalo – co dělaly a kam míří – a to všechno můžete dělat v reálném čase, což je přesně to, co jsme udělali s Gandalfem Šedým ve Společenstvu prstenu. Tam popisoval, co se dělo, když byl za Sarumanem Bílým. Vidíme, co se přesně stalo a proč se nemohl s Frodem setkat v Hůrce. Je to přesně popsáno jako v knize.
Frustrující však je, že v Hobitovi se nedozvíme, co se dělo, když Gandalf nebyl se skupinou. Jednoduše opustí příběh kvůli urgentním záležitostem, které ho očividně trápí, a poté se vrátí, aby v rychlosti vysvětlil trpaslíkům a čtenářovi, co dělal. Věděli jsme, že by to ve filmu moc dobře nefungovalo.
Také ale víme, že profesor Tolkien přesně věděl, kam se Gandalf poděl, protože nám to řekl v dodatcích a i v textu Pána prstenů. Gandalf se vydal jednou provždy konfrontovat temné zlo, které sídlí v pevnosti Dol Gulduru. A to se ve filmu stane, sledujeme Gandalfovu cestu do této pevnosti.
Jak pochopí, že musí právě tohle vykonat, je taktéž součástí našich filmů. Je to takové odkrývání tajemství. Galadriel říká v prvním dílu: „Něco se pohybuje ve stínech, něco skryté před našimi zraky. Schovává se to.“ Její instinkt je přesný. Něco podobného lze pozorovat i v dnešní době a šlo to pozorovat ve třicátých letech minulého století, když profesor Tolkien psal svoje příběhy a v Evropě narůstalo velké zlo.
Jak trpaslíci postupují ke svému cíli, narazí na postavu jménem Medděd. Můžete říct něco o něm a Mikaelu Persbrandtovi, který ho hraje?
Medděd je fantastická postava, pro Hobita specifická. Umí měnit podoby a profesorem Tolkienem je popsán jako někdo, kdo může být občas obrovský medvěd nebo stejně velký lidský obr. Je to neobyčejná postava. Ale pozor, není to vlkodlak. Profesor Tolkien Medděda krásně v Hobitovi popsal skrze Gandalfova slova jako „zakletého nikým jiným, než sebou“. Je to stvoření, které jinde v mytologii nenajdeme, a je pro Hobita specifické. Z určitého důvodu žije sám. Nemá moc úcty k ostatním obyvatelům Středozemě. Je poslední svého druhu a to je smutné.
Když jsme začínali přemýšlet nad tím, jak přivést tuto postavu k životu, jak ji učinit skutečnou a jakou roli hraje v příběhu, přirozeně nás začali napadat různí skvělí skandinávští herci. Ten život v lesích a v divočině nám přirozeně seděl k severským mytologiím.
Zeptali jsme se našeho vedoucího castingu v Londýně, co na to říká, a zda někdo takový neexistuje. Jednoho z lidí, které navrhl, byl Mikael. Už v tu chvíli, kdy jsme se s ním potkali, tak to byl náš Medděd. A naštěstí řekl ano.
Byla zábava přivést k životu scénu s obřími pavouky v Temném hvozdu?
Ano, byla. Je to jedna z trpasličích překážek. Jsou tak blízko ke svému cíli, že už skoro Osamělou horu vidí, jako Bilbo, když vyleze na stromy a kouká přes klenbu lesa. Jsou takový kousek, a přesto musí projít tímhle lesem, což není nic jednoduchého.
Moc jsme si to užili. Hlavně Peter měl silný dojem, že stejně jako v prstenové trilogii, má tenhle starý les vlastní vůli. Existuje v něm zlo, které vás dokáže svést na scestí. Je to velice nepatrné. Najednou se ztratíte a ani nevíte, jak se to stalo. Je to hodně strašidelné. Ten les se sám o sobě stává zevnitř i zvenku velice nebezpečným, což je super. A potom zjistíme, co v něm ještě existuje a je stejně tak nebezpečné… Elfové.
Co vás vedlo k tomu, přivést zpátky Legolase a jaké to bylo znovu pracovat s Orlandem Bloomem, který ztvárnil nezapomenutelnou roli v trilogii Pán prstenů?
Rozhodnutí zakomponovat Legolase do hobití trilogie, i když se v knize nevyskytuje, bylo celkem jednoduché. Fanoušci by nás zabili, kdybychom to neudělali. Temný hvozd je jeho domov. Je to Legolas Zelený list. To jméno má z nějakého důvodu, jak je to popsáno v Pánovi prstenů. Je to totiž elf z Temného hvozdu. Pochází z lesní říše. Jeho otec je elfí král Thranduil, kterého jsme potkali v prvním Hobitovi. Bylo tedy celkem jasné, že Legolase v Temném hvozdu potkáme.
Také to znamenalo, že budeme znovu pracovat s Orlandem Bloomem, což je vždycky skvělá věc. Za těch deset let se nezměnil, nejenom, že je pořád tak milý, kamarádský a snadno se s ním pracuje, ale také vypadá naprosto stejně, což mu nemůžu odpustit. (smích) Má ty nejneobyčejnější geny. Vlastně si myslím, že musí být z části elf, protože se oblékl do kostýmu z Pána prstenů a pořád vypadal na 23, což byl věk, kdy jsme se s ním poprvé setkali.
Ve filmu je zcela nová elfka jménem Tauriel, kterou hraje Evangeline Lilly. Jak vznikla tato postava a jak Evangeline ozvláštnila svou roli?
Rozhodnutí přidat Tauriel pramenilo z nedostatku ženských postav. Mimo Galadriel, kterou jsme do příběhu zakomponovali, nám už v knize nezbyla žádná ženská postava. Nejpřirozenější nám tak přišlo, že by měla být elfka.
Jakmile jsme se rozhodli a věděli, že poznáme lesní elfku, silvanskou elfku, která se hodně liší od těch z Lothlórienu neb Roklinky, začala přicházet k životu sama. Je ráznější než Galadriel nebo Arwen. Je v královské stráži, má poslání.
Vyrostla jako ochránce hranic lesní říše. Je to nadaná bojovnice. Také je elfka, takže je moudrá. Je sice nadpozemská, ale také ráznější. S vnějším světem nemá moc zkušeností a málo o něm ví. Když tedy vtrhne skupina trpaslíků s hobitem do jejího světa, je jimi fascinována. Možná víc než takový Legolas nebo Thranduil, kteří mají s vnějším světem zkušenosti.
Potom jsme tedy museli najít osobu, která by mohla roli hrát, a to nebylo jednoduché. Měli jsme velké štěstí, když Evangeline souhlasila a byla ochotná do toho jít. Je to fanoušek Tolkiena. Vždycky měla ráda knihy a zbožňovala filmy. Bylo jí jasné, že jde o nově vytvořenou postavu, a chtěla si být jistá, že to uděláme pořádně. Stala se tak součástí procesu. Chtěla se ujistit, že se budeme držet duchu knížek a že dokáže tu postavu nějak ozvláštnit. Myslím, že to zvládla neuvěřitelným způsobem a vytvořila tak nezapomenutelnou postavu. Zaručuji vám, že bude oblíbená.
Můžete nám říct něco o Thranduilovi, jehož hraje Lee Pace? Jak se liší od ostatních elfích pánů?
Thranduil je odlišný. Je otcem Legolase a sídlí v Temném hvozdu, což je celkem nebezpečné místo. Elfové Temného hvozdu jsou v knize popsáni jako „méně moudří a více nebezpeční“ než jiní elfové. Ne že by byli hloupí, spíše jsou více lehkomyslní, což přidává na jejich nebezpečnosti. Jsou od ostatního světa více odříznutí.
Thranduil patří mezi tzv. elfy světla, takže je podobný Galadriel nebo Elrondovi, dalším elfím pánům, které potkáme v hobitích filmech. On samotný je ale jiný. Rozdíl je v tom, a tady je malá zajímavost, že bojoval ve válce Posledního spojenectví elfů a lidí, v bitvě, která začíná Pána prstenů: Společenstvo prstenů, v bitvě, ve které vidíte bojovat Elronda, když Isildur vezme Sauronovi prsten. Z dodatků k Pánovi prstenů víme, že se toho Thranduil účastnil. Je tak součástí tohoto světa. Po Posledním spojenectví a Sauronově pádu ale Středozem neopustil, zůstal zde a stál se elfím králem rasy dalších elfů, nazvaných silvanští elfové. Jsou to lesní elfové z Temného hvozdu, který se v té době jmenoval Zelený hvozd.
Zajímavá je na elfech z Temného hvozdu jejich hierarchie. Jsou tam elfové světla, což jsou Thranduil a Legolas, a poté jsou tam ti nižší, silvanští elfové. Tauriel je silvanská elfka, která náleží do Středozemě, zatímco elfové světla přišli ze zámoří a jsou éteričtější.
Thranduil byla postava, která se obsazovala složitě. Je otcem Legolase, takže musí být celkem pohledný elf. Také jsme ale potřebovali určitou strnulost, vznešenost a sílu, kterou elfové zpodobňují, dlouhý život v odtržení od ostatních ras. Vždycky je tam ten odstup mezi elfy a ostatními rasami. Není to tak výrazné u Legolase a Tauriel, kteří jsou zapleteni do běhu světa, ale u elfů jako Thranduil je viditelné, že jsou odloučeni od událostí zbytku světa.
Když ho potkáváme, Thranduil se už před spoustou let rozhodl izolovat své lidi, aby je ochránil, nezaplétat se do záležitostí zbytku světa a vzestupů a pádů jiných ras za jeho hranicemi. Naprosto se odřízl. Tak teď žije. Aby to dokázal, vytvořil si okolo sebe striktní a uzavřený svět. Jeho slovo je zákon.
Potřebovali jsme najít herce, který by dokázal zahrát ten chlad, klid a bezcitnost. Zároveň jsme ale věděli, že není zlý. Pořád je vlastně dobrý.
Bylo vážně těžké najít někoho, kdo Thranduilovi vtiskl všechny vlastnosti, které role vyžaduje, ale zároveň dokázal diváky upoutat, být zajímavým a přenést nás do toho jeho světa, ukázat jak přemýšlí a co cítí. Je totiž zvláštním způsobem sympatický.
Obsadit roli bylo opravdu velice složité. Na cestě zpátky z anglického castingu v roce 2010 jsme se zastavili v New Yorku, a to z jednoho jediného důvodu, kterým byla schůzka s Leem Pacem. Byla to jediná osoba, se kterou jsme se v tu dobu v New Yorku sešli. Sedli jsme si a ještě než odešel, tak jsme věděli, že jsme našli Thranduila.
Rozhovor připravila a laskavě poskytla k uveřejnění společnost Warner Bros.
Překlad: Brousitch
Rozhovor vznikl u příležitosti premiéry Šmakovy dračí pouště
