Neočekávaná cesta trpěla neúměrným natažením několika vět do podoby celovečerního filmu. Zachraňovala ji především precizní řemeslná kvalita a nostalgické vzpomínky na výtečného Pána prstenů, které vyvolala. Druhá část trilogie, nazvaná Šmakova dračí poušť, bohužel nadále dokazuje, že roztahovat kratičký příběh na devět hodin filmového času, jednoduše nebyl dobrý nápad.
Hned v úvodu flashback s Gandalfem (Ian McKellen) a Thorinem (Richard Armitage) doslovně ukazuje něco, co by měl film vypovídat sám o sobě a následuje několik dalších mil z putování směrem k Osamělé hoře, kdy se střídají více či méně záživné epizodky, které mají v rámci celého příběhu jen minimální dopad a prakticky nikam jej neposouvají. Pokud tedy pomineme prachsprosté přesouvání hrdinů z bodu A do bodu B. Tedy „hrdinů“. Od ústředních postav by člověk čekal, že se budou nějak vyvíjet, avšak Jackson nám místo toho předkládá řadu nevýrazných panáků, kteří se mají toliko kodrcat od jedné akční scény k druhé a občas utrousit humornou průpovídku.
Gandalf zmizí hned v úvodních minutách a aby jej filmový divák nezapomněl a Jackson měl další pojítko s LOTRem, posílá jej zkoumat rozvaliny Dol Gulduru, nehostinné ruiny, kde sídlí tajuplné zlo. Samotná výprava osamělého čaroděje není špatná, i když Gandalf nepředvede prakticky nic, co bychom neviděli už v soubojích se Sarumanem či Balrogem, avšak s aktuálním příběhem nijak nesouvisí. Je pouze předzvěst něčeho, co se stane v budoucnosti a dílek skládačky do Jacksonova pootočeného úhlu pohledu, který Hobita mění ze vzdáleně příbuzných událostí na regulérní prequel Pána prstenů. Je otázka, nakolik tato volba umenší důležitost příběhu našich aktuálních hrdinů, nicméně to se definitivně dozvíme až ve třetí části.
Prozatím na tom ti hrdinové nejsou nijak světově. Jednoznačně vyčnívá Bilbo. Ten se závěrem prvního filmu nabyl sebevědomí, v řadě situacích je z celé družiny daleko nejschopnější a funguje pro své druhy jako hlas rozumu. Martin Freeman je v roli stále vynikající, takže se z Bilbova pokroku nelze neradovat, avšak tak jak Bilbo do filmu vstoupí, tak z něj také vystoupí. Jednou je z něj prostě mazaný lupič družiny a jako takový zůstává až do posledního záběru. V závěrečné konfrontaci s drakem Šmakem (Benedict Cumberbatch) je naznačeno, že by náš milý hobit mohl o svém dosavadním úsilí pochybovat a tudíž získat určitý emocionální rozměr, nicméně jakékoliv intenzivnější hloubání okamžitě přebíjí naléhavost momentální situace a finální akční scéna. Kdyby byl příběh vyprávěn v jednom, maximálně dvou filmech, dočkali bychom se Bilbovy deziluze okamžitě, takhle si na ni budeme muset rok počkat. Jediným skutečným vývojem postavy jsou tak temné okamžiky s prstenem moci, které ale nemají s Pytlíkovým příběhem pranic společného, slouží pouze jako další spojnice s Pánem prstenů a odkaz na události větší a důležitější, než je trpasličí „honba za pokladem“.
Zaslepení blyštivým mamonem je jediná pohnutka, kterou za celý film vypáčíme z Thorina a drtivá většina zbývajících trpaslíků zůstává stejně anonymní, jako v prvním filmu. Občas se ozve Balin (Ken Stott), jakožto nejmoudřejší ze všech trpaslíků a potom už má jakýkoliv význam jenom Kili (Aidan Turner) a to pouze proto, že se ve filmu dočkává platonického „románku“ s elfkou Tauriel (Evangeline Lilly). Ta ve filmu plní hned několik úloh. Jackson správně poznal, že stávající hlavní postavy s sebou ve druhém filmu nenesou žádný konflikt a potřeboval ho dodat nějak externě, což se děje právě skrze postavy nové.
Tauriel v sobě jako jedna z mála postav dokáže najít určitou „lidskost“ a nezištné hodnoty které převyšují touhu po vlastním zisku či pud sebezáchovy. Ale zase abychom ji nepřechválili, scénář jí bohužel předepisuje několik „citlivých“ momentů, které jsou ale ve výsledku spíše trapné a navíc vykrádají prakticky totožné momenty s Liv Tayler ze Společenstva prstenů. Z hlediska širšího kontextu je to pak právě Tauriel, kdo do děje vtáhne Legolase (Orlando Bloom), který slouží jako další pojítko staré a nové trilogie. Normálně by se syn pyšného elfího krále Thranduilla (Lee Pace) mohl mihnout jako malé pomrknutí na elfím dvoře, avšak kvůli své nerealizované lásce k Tauriel se vydává na dobrodružnou výpravu do Jezerního města. Vedle rozšiřování mytologie Legolas slouží pouze k navýšení počtu akčních scén a zaplácnutí času. Příběhu nic nepřidává, jen zabíjí skřety a tváří se při tom divně.
Daleko zajímavější je to právě v Jezerním městě, které umírá ve stínu Osamělé hory. Jacksonovi a jeho výtvarníkům se podařilo vykouzlit působivé „středověké Benátky“, ze dřeva a harampádí, ve kterých demoralizovaný lid čeká na zázrak. Jeho součástí se evidentně má stát Bard Lučištník (Luke Evans), zachmuřený ochránce bezbranných, jehož předek ve svém neštěstí nedovedl zabít draka Šmaka, když měl příležitost. Prozatím dostal Bard prostoru spíše méně, vítr z plachet mu bere náhlý konec filmu.
Samotný drak Šmak nevypadá vůbec špatně, ale daleko zajímavější je to co říká a do jakého světla staví naše protagonisty. Šmak je evidentně zlá bytost, ale také je prudce inteligentní a neváhá trpaslíkům vmést do tváře, že jsou do sebe zahledění lakomci, a že Bilbo je naivní prosťáček, který se jimi nechá využívat. Právě na takových momentech by film tak zoufale potřeboval stavět, místo toho si Jackson daleko víc libuje v kolosální digitiální bitvě, kde trpaslíci kolem draka hopkají s lehkostí animovaných postaviček.
Obecně bohužel platí, že v naprosté většině případů je zemitost akčních scén Pána prstenů nenávratně pryč a nahrazuje ji digitální videohra, kdy Jackson řádí naprosto mimo zákony fyziky, byť fyziky Středozemské. Nevadí to snad jen u slavné scény jízdy v sudech, která digitální triky dovede plně využít ve svůj prospěch. Sledujeme plynulou jízdu v dravé řece, kamera krouží kolem zřetězených událostí, kdy neustále někdo vybíhá z koryta, zase se do něj vrací a ještě přitom stíhá ovlivňovat okolní prostředí. Lahůdka! Bohužel se jedná předčasný vrchol filmu, který ve druhé polovině už nedokáže nic překonat, nebo se mu alespoň vzdáleně přiblížit.
Zbylé akční scény Jackson vrší jakoby z povinnosti a mimo akci nabízí naprosté minimum čehokoliv dalšího. Film už pořád jen vrcholí a vrcholí, aniž by ale gradoval, a pak je znenadání konec. Pomalu uprostřed věty. Nic se nevyřešilo, nikam jsme se doopravdy neposunuli, pouze jsme postrkali jednotlivé figurky o krůček blíže k opravdu důležitým událostem, které nás čekají až příště.
Verdikt
Druhého Hobita není možné jednoduše zatratit, protože řemeslná úroveň je (až na výhrady k nadužívání digitálních triků) opět vynikající a ohromné množství odvedené práce zkrátka nelze než obdivovat. Opět jsme přeneseni do pohádkové Středozemě, kde epická atmosféra čiší na každém kroku. Nechybí řada jednotlivých scén, kde se Jacksonovi daří předložit výtečnou akci (sudy) nebo vymáčknout z diváka slzu (moment, kdy trpaslíci konečně vstupují poprvé po letech do svého domova). Jenže to je prostě málo, zvlášť když víme, co Jackson dovede. V širším kontextu jen několik scén má skutečný význam, převládá vata a bezobsažná hra na efekt postupně začne otupovat. Sledujeme nekonečné vršení téhož a nakonec se dostaví to nejhorší, co může epický velkofilm potkat. Nuda. Hobit už je asi nenávratně ztracený, ale ke svému příštímu projektu Jackson bezpodmínečně potřebuje někoho, kdo ho donutí nemilosrdně stříhat!
