Ali (Matthias Schoenaerts) pěšky přichází se svým synem Samem do francouzského města Antibes, aby zde začal nový život u své sestry. Nechá se najmout jako strážný, nejprve v klubu, kde se setkává s dívkou Stephanie (Marion Cotillard), a poté v supermarketu. To však ještě neví, že právě on bude člověkem, na kterého se Stephanie obrátí, když přijde při tragické nehodě o svoje nohy.
V první řadě musím sdělit, že je Na dřeň prvním filmem francouzského režiséra Jacquese Audiarda, který jsem měl možnost vidět, a od toho se tedy bude odvíjet i mé hodnocení. Celý snímek má totiž silně proměnlivý tón, což nemusí být nutně slabina a možná je to dokonce i Audiardovým trademarkem. Já na něj však připraven nebyl. Film začíná s příchodem Aliho a jeho syna jako sociální drama, poté se s tragickou amputací přesune do osobní roviny Stephanie, při sblížení obou postav poté do roviny romantické a dále se vyvíjí jaksi náhodně – občas lehce komicky, někdy znovu romanticky, někdy tragicky. Je tak především zásluhou režiséra Audiarda a obou hlavních protagonistů, že dokáží scénář držet po celou dobu pevně u sebe, má totiž snahu rozlézat se do všech možných stran téměř každých deset minut.
Audiard příběh vypráví skrze dechberoucí záběry a scény. Většina filmu je snímána steadicamem, ve vybledlých barvách, občas má skoro až dokumentární formu. Herci hrají uvolněně, impulzivní Schoenaerts je belgický Tom Hardy a není divu, že si spolu ti v budoucnu zahrají. Apatická Cottilard se očividně a samozřejmě cítí ve francouzsky mluveném filmu pohodlněji než v zahraničním a od toho se odvíjí její výkon. Vypíchnout musím i práci lidí od vizuálních efektů, kteří dokázali vytvořit skutečně realisticky vypadající beznohou Stephanie, až na pár vteřin v první scéně na pláži jsou efekty bezchybné. Jediné, co mě mrzí je absence Desplatovy původní hudby, ze které zbylo jen pár kompozic nahrazených písněmi indie kapel. Dokonce ani při závěrečných titulcích hlavní motiv s lesními rohy nezazní a můžete si ho pustit jen na oficiálním soundtracku.
Z rozhovorů s tvůrci a herci plyne, že režisér Audiard razí trochu netradiční cestu natáčení a zmiňovaná nahodilost je záměrná. Zda se scéna objeví ve filmu, závisí na aktuální situaci, hereckém přednesu a režisérově citu. Sama Marion Cotillard tvrdila, že vyznění některých scén se během natáčení otáčelo klidně i o 180 stupňů. A to podle mě filmu škodí. Audiardova poetika je nesporně zajímavá, herci jsou si ve svých rolích jistí, ale společný cíl jako by byl někde v nedohlednu za spoustami ostrých zatáček, do kterých není pořádně vidět. Během sledování filmu jsem několikrát přemítal, jakým směrem se příběh vydá, a chystal jsem se kritizovat jeho průhlednost. Nakonec se ale Na dřeň vydalo směrem jiným, potom znovu jiným a zase jiným a na konci už jsem měl problém si jakž takž užít závěrečné desetiminutové finále.
Verdikt
Na dřeň vyžaduje od diváka emocionální otevřenost, schopnost udržovat tempo s proměnlivými náladami celého filmu a závěrečnou katarzi v sobě najít. Nakonec ale sama rozdrobenost snímku nutí režiséra a herce vydávat ze sebe to nejlepší, aby ho pohotově dokázali držet po kupě. Jako tsunami vás ale film nestrhne, spíš se jen jako malá vlnka přivalí a pak zase pomalu zmizí zpátky do moře.
