Rakouský režisér Michael Haneke je zaslouženě považován za jednoho z nejvýraznějších a nejznámějších režisérů evropských art filmů, spolu s takovými jmény jako Lars von Trier, bratři Dardennové nebo Wim Wenders. Svůj status potvrdil svým posledním snímkem, jednoduše pojmenovaným Láska, který získal mnoho ocenění - od Zlaté palmy v Cannes, až po titul nejlepšího Evropského filmu roku. Snímek obdržel mimo jiné i pět nominací na ceny americké filmové akademie.
Postarší pár Georges (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Riva) bývali učiteli hudby. Haneke nás s nimi seznámí v jedné z nejzajímavějších scén filmu, kde kamera zabírá z koncertního pódia dav přicházejících a usedajících návštěvníků. Divák si obě postavy musí najít sám, aby s nimi záhy odešel do jejich elegantního bytu, kde bude svědkem jedné z nejupřímnějších a nejbolestivějších pravd o stárnutí, které byly kdy zfilmovány. Zápletka snímku se rozehrává ve chvíli, kdy Anne prodělá mozkovou mrtvici a ochrne na dolní část těla. Po návratu z nemocnice tvrdohlavě od svého celoživotního partnera vyžaduje slib, že už ji nikdy nemocniční péči nevydá. 
Následuje komorní drama protnuté silnou dávkou nostalgie, odtažitosti a fatální konečnosti. Georges se snaží o svoji milovanou družku starat sám, ale v průběhu filmu se její zdravotní stav exponenciálně zhoršuje. Anne ztrácí svoji původní podobu i důstojnost, bez schopnosti vykonávat milovanou profesi v ní zhasíná poslední vůle žít a existovat.
Síla Lásky tkví především v hereckých výkonech. Minimalistické, civilní herectví obou hlavních protagonistů vytváří tak neuvěřitelnou synergii, až má divák pocit, že sledujem skutečný stárnoucí pár, který se vyrovnává s neodvratitelným. Za jednu z nejsilnějších scén považuji návštěvu Annina bývalého studenta klavíru, který je šokován její fyzickou proměnou. Další velkou doménou filmu je precizní režie. Michael Haneke je chladný chirurg, analytik lidských vztahů a situací, ale především manipulátor, který si rád s diváky hraje.
Láska se na první pohled může zdát jako mírný odklon od jeho filmografie, ale opak je pravdou. Haneke je známý svým opovržením vůči hlavnímu proudu americké kinematografie, což explicitně převedl do svého doposud nejkontroverznějšího filmu Funny Games, který chápu jako úmyslnou exploataci za účelem atakování a reagování na nesmyslné násilí ve filmech. V jeho předposledním
díle Bílá stuha se opět věnuje kritice společnosti - tentokrát polemizuje o první světové válce jako o logickém vyústění všudypřítomného zla a nenávistí, která vřela pod povrchem tehdejší autoritářské společnosti.
Rakouský filmař kritizuje i v posledním filmu. Jako jedno z témat Lásky můžeme vnímat lamentování nad pomalým úpadkem pro někoho dnes již archaických hodnot v západní civilizaci. Dlouhé a věrné vztahy vyžadují oběti a kompromisy, což je v kontrastu s dnešní uspěchanou dobou a vyžadovaným bezskrupulózním individualismem. Výše zmíněné lze doložit například na postavě dcery hlavních protagonistů, kterou hrála francouzská herečka Isabelle Huppert (mimo jiné excelovala ve starším režisérově filmu Pianistka), která, ačkoliv emocionálně zdrcená, považuje nemoc matky spíš za komplikaci a přítěž. Nedůstojné zacházení mladé ošetřovatelky připomínají filmy japonského klasika Jasudžira Oza, který věnoval podstatnou část kariéry studování generačních rozdílů v Japonsku, avšak primárním tématem filmu zůstává chladná sonda mistrovského pozorovatele Hanekeho do poslední etapy lidského života.
Mé tvrzení, že Haneke skvěle manipuluje s divákem, potvrzuje skutečnost, že pro racionálně uvažujícího člověka je závěrečné gesto ve filmu téměř nemyslitelné a těžko stravitelné, ale Haneke ve spolupráci s přesnými herci je schopen člověka přesvědčit, že se jedná o to nejkrásnější a
nejlepší možné řešení, což ve výsledku skutečně asi je. Po formální stránce film obsahuje všechny typické prvky režisérovy charakteristické tvorby. Statická kamera s dlouhými záběry, absence nediegetické hudby a pečlivě složená kompozice záběrů.
Láska se skvěle vyhýbá jakémukoliv patosu a klišé, emoce jsou ve filmu poschovávané a je na divákovi, zdali je odhalí či nikoliv. Haneke opět nic nedává zadarmo. Přesto mi trochu vadila akademická odtažitost. Stárnutí a umírání není nic veselého, o tom nepochybuji, ale snobská záležitost to určitě také nebude.
Verdikt
Popravdě moc nevím, komu Lásku doporučit. Obsahově snímek určitě více osloví starší diváky, mladší budou spíš svědky něčeho, o čem zatím nechtějí nebo nejsou schopni uvažovat. Pro fanoušky režisérovy tvorby se jedná o povinnou návštěvu kina, ačkoliv se možná rozdělí na dva názorové protipóly.
