Představte si, že se jednoho obyčejného dne nepohodnete s manželkou. Nijak zásadní rozkol se nekoná, ale zkrátka se pohádáte na téma, které je u vás doma na pořadu dne docela často, ať už to jsou peníze, péče o děti nebo neuspokojivé zaměstnání. Partnerka poté odejde do práce, z vás mezitím vyprchá vztek, ale usmíření se nekoná. Něžnější polovička se totiž ne a ne vrátit domů. Když se ale nevrací několik dní a vy netušíte, co se mohlo stát, je na čase začít situaci řešit a popřemýšlet, co asi bude nejvhodnější říct dětem, když sami nevíte, jestli se jí něco stalo, opustila vás nebo kdovíco dalšího. A i když nesnesitelně dlouhou dobu stále tápeme, musíme jít v životě dál. Právě v téhle nezáviděníhodné situaci se ocitl hlavní hrdina francouzského dramatu Proti větru, spisovatel Paul (Benoît Magimel).
Námět sice slibuje emocemi naplněné drama, ve kterém dojde na slzy a utužování vztahu k dětem, ale nutno hned zkraje říct, že neznámý režisér Jalil Lespert na to šel přesně opačně. Pod jeho dohledem je z Paulova příběhu záměrně civilní a obyčejný počin plný každodenních situací, který se v ději posouvá jen v jakýchsi zvratových skocích. A za sebe musím říct, že je to vážně škoda. Nic proti evropskému artu, kde se pocity hlavních charakterů musí vyčíst ze zarputilého výrazu tváře, ale tady jsou některé scénáristické postupy nepochopitelné a jiné zase až nesnesitelně polopatické.
Hlavní hrdina se totiž buď vyvíjí skrze setkání s načrtnutými figurkami (životem zklamaný bratr, flirtující studentka autoškoly, ve které hrdina pracuje) nebo divák dostane nepřerušovaný záběr, kterak si Paulovy děti hrají se strýcem, případně vidíme vzpomínku na klidnou chvíli s manželkou (Audrey Tautou). Právě tyhle scény, servírující na stříbrném podnose pocity „čistého štěstí“ či naopak „jasného smutku“, jsou hlavním faktorem, který snímek shazuje. Divákovi by stačilo jemně naznačit a ne mu v minutových celcích strkat před nos několikerý optimistický moment.
Vniveč pak trochu přichází ústřední herecký výkon Benoîta Magimela, který sice dokáže znamenitě odehrát každou situaci, kterou jeho Paulovi nelehký osud připravil, ale až trestuhodně často to znamená jen odříkat svůj dialog a patřičně přitom krabatit čelo. Stejně tak představitelé jeho dvou ratolestí jsou až překvapivě přesvědčiví, ale jejich scény zůstávají zbytečně stereotypní.
Film tak v důsledku zachraňuje pouze samotné téma. Příběh, kde zoufalá rodina přemítá, co se v onen osudný den stalo, odmítá připustit nejhorší variantu a zároveň neví, jak má jít v životě dál, nemůže diváka nechat zcela chladným už z principu. I přes potřebnou závěrečnou gradaci a pointu ale pocit účasti zůstává jen na povinném minimu.
Verdikt
Silné téma potřebuje silnou ruku a ta se v případě Proti větru někam ztratila. S hlavními hrdiny chcete jejich trápení prožívat, ale ve stínu zbytečného stereotypu a příliš chtěných emocí to jde docela těžko. Zklamání o to větší, že námět sliboval mnohé.
