Novinka Christophera Nolana, nazvaná tajuplně Tenet, se nedostává do našich kin za běžné situace. Několik týdnů byly sály kvůli pandemii koronaviru COVID-19 zavřené úplně a několik následujících měsíců se v nich nepromítalo nic, co by šlo označit za globální filmovou událost. Premiéře Tenetu předcházely nejasnosti kolem toho, kolik mezinárodních regionů jej vlastně bude promítat a za jakých podmínek. V silně zasažených zemích, jako jsou Spojené státy, se vede debata o tom, zda lákadlo velkého kinematografického zážitku stojí za potenciální zdravotní rizika. Studio se s režisérem Nolanem dle dostupných informací přelo o to, zda uvedení nákladného projektu bude odloženo na poklidnější časy, anebo se naopak zkusí Tenetu využít k nakopnutí trpícího kino trhu.
V tomhle složitém kontextu by Tenet vyčníval, i kdyby šlo o běžný blockbuster. Jenže ona je to novinka Christopera Nolana, jednoho z mála skutečně autorských tvůrců, mezi hollywoodskými režiséry velkofilmů. Většina podobně velkých bijáků jsou týmové projekty, které dává dohromady tvůrčí komise ruku v ruce s marketingovými profíky, co souběžně vymýšlejí navázané atrakce v zábavním parku. Nolan má vlastní film vždy na prvním místě. Nejde o o pokračování ani adaptace známých látek. Tou největší značkou je samotná osoba režiséra, o kterém snad dokonce i část laické veřejnosti ví, že jakmile nějaký film uvádí jeho jméno, můžeme se těšit na bombastický zážitek, který v nějakém směru bude vystupovat z řady.
Christopher se velice úzce podílí i na marketingové kampani a dává si dopředu záležet, aby toho pokud možno co nejméně prozradil. Takže pokud čtete recenzi před návštěvou kina a chcete o snímku vědět co nejmíň, tak se možná omezme na to, že se Nolanovi opět podařilo připravit audiovizuálně opulentní, jedinečný zážitek, který rozhodně stojí za návštěvu, ať už si po skončení závěrečných titulků budete myslet cokoliv o tom, co ten audiovizuální zážitek vlastně sdělovat. Nolan se tentokrát vypravil do světa špionáže, opět si pohrává s fyzikálními zákony časoprostoru a opět se (v rámci možností sci-fi žánru) snaží vyprávět svůj příběh maximálně střízlivě a uvěřitelně. Struktura vyprávění, atmosféra a audiovizuální zážitek mají převahu nad postavami a sdělením, a všechny nuance režisérovy šifry většina diváků rozklíčuje až po opakovaném shlédnutí. V tomhle směru je to starý známý Nolan, se všemi jeho silnými stránkami, i potenciálními slabinami. Jen si říkám, zda ta negativní strana houpačky nezačíná v tomhle případě získávat nepěkně na síle.
Snímek nás hned od prvních vteřin vrhne do akce a jasně vykolíkuje hřiště. Souboje protagonistů a antagonistů (jak o znepřátelených silách snímek sám mluví) jsou často brutální, zároveň je v nich cosi baletního. Každá akce je důkladně naplánovaná, plnění plánu má svůj řád a rytmus. Pokud protivník nebo situace kladou nečekaný odpor, jsou všichni zúčastnění připravení ještě víc zabrat a tlačit svoje tělesné schránky až na pokraj jejich možností. Určitý dojem uměleckosti celého zážitku podtrhuje skutečnost, že se velká část děje odehrává v krásných prostorech a důraz na estetický zážitek má velkou váhu. Někdy jsme v architektonicky úchvatných budovách a tam je výtvarná hodnota patrná na první pohled. Nolan však dokáže ozvláštnit i zdánlivě banální prostředí. Nákladní loď prořezává nezkrotné vlny s monumentálními větrnými elektrárnami v zádech, výzkumné zařízení v Pobaltí má vybavení ještě z časů Sovětského svazu. Nic zkrátka není pro filmaře nedůležité a i zdánlivě okrajové scény dostávají na první pohled obrovskou péči.
