Katastrofické náměty byly pro kinematografii odjakživa zlatý důl a ty podle skutečných událostí jakbysmet. První kategorie většinou získává podobu velkolepého blockbusteru nebo televizního béčka, druhá je pak považována za snadnou cestu k nejrůznějším akademickým oceněním. A Nic nás nerozdělí je od prvního pohledu ten druhý případ.
Hlavními hrdiny filmu jsou Maria (Naomi Watts), Henry (Ewan McGregor) a jejich tří synové, kteří se rozhodli oslavit vánoční svátky exoticky a zamířili na závěr roku do Thajska. Dovolená snů jim ale není dopřána, protože krutě zasáhne matka příroda. Píše se totiž rok 2004 a tuto oblast zanedlouho zasáhne ničivá vlna tsunami. Voda semele i ústřední rodinu a její členové zůstanou v nepředstavitelném pekle rozděleni. Čeká je tak bolestivá cesta za vlastní záchranou i za nalezením svých milovaných.
Španělský režisér Juan Antonio Bayona si tenhle náročný projekt vysnil a už od úvodních titulků je to na něm znát. Sází na kontrast civilních dialogů v obyčejných situacích, díky kterým postavy poznáváme, a následných katastrofických událostí. Divácká asociace "co kdybychom to byli my" tak díky tomu zaleze pod kůži. S tsunami totiž přijde i řada 
audiovizuálních nápadů, strhujících záběrů a okamžiků, kdy si divák připadá uprostřed celého tragédie. Každé ponoření se do vodní masy pak způsobí podvědomé zatínání pěstí ve snaze vytáhnout postavy nad hladinu.
Bayonova syrová doslovnost sice v takových chvílích funguje takřka dokonale, ale o to větší problém mám potom s cituplnými momenty. V průběhu se totiž střídají dvě nálady vyprávění, kdy daleko lépe funguje právě ona špinavá část plná kalné vody, zoufalých pozůstalých nebo ubohých obětí. Jakmile přijdou "hluboké pohledy" a obecně se začne hrát na city, zařadí tempo okamžitě zpátečku bez adekvátní srdeční odezvy. Požadované emoce tak ve mně vyvolaly snad jen dvě klíčové scény, ale jinak mě thajské tklivé dojímání těžce míjelo.
Scénář sice i v téhle náladě nabízí chvilky, kdy se přímočarý děj komplikuje, ale nečiní tak právě nejšťastnějším způsobem. Příklad za všechny: Nemalá část filmu se odehrává v záchranném centru. To je relativně rozlehlé a nachází se v něm mnoho zraněných, ošetřujících či příbuzných. V místní vřavě kolem sebe hlavní hrdinové několikrát projdou dost blízko nebo se na jednom místě o několik vteřin minou. Taková situace je sice možná podaná realisticky, ale ve snímku, kde divákovi v hlavě primárně zní „Hlavně přežijte a najděte se“, je to dějová klička nesmírně rozčilující.
Naomi Watts se po natáčení nechala slyšet, že role Marii byla její životní výzvou a vzhledem k několika scénám, u jejichž natáčení neměla daleko k utopení, se není čemu divit. Všechno je ale
zúročeno v jejím perfektním hereckém výkonu. Ať už odhodlaně hledá svou rodinu nebo trpí kvůli zraněním, která jí tsunami způsobila, nemůžu z ní zpustit oči a pokud ji na konci února uvidím, jak si kráčí pro Oscara, bude to zcela zasloužené.
Pravým vítězem je tu ale Tom Holland. Zcela neznámý představitel nejstaršího syna Lucase je dokonale uvěřitelnou postavou, která se téměř bez vlastního přičinění dobrovolně stává spásou jak pro vlastní rodinu, tak pro lidi, které vidí poprvé v životě. Tenhle vyjukaný klučina může mít v Hollywoodu budoucnost vskutku zářivou.
Verdikt
Tsunami, která svou živelností a tvrdostí doslova smete, aby poté překvapivě ztratila na síle. Co získává Bayonovo drama na sugestivnosti, to ztrácí na příliš chtěných emocionálních scénách. Díky houževnaté Naomi Watts a výtečnému Tomu Hollandovi jsem tenhle příběh prožil rád, ale prošuměl mnou až překvapivě rychle.
