Steven Spielberg chce Oscara. Hodně. Ukázal to už loni se svou kýčařinou Válečný kůň, kterou podle hesla, že plešouny vyhrávají líbezné feel-good snímky, vrhl do boje o nejprestižnější ceny. Tipec mu ale zatnulo retro The Artist, Steven se tedy rozhodl do boje pustit i letos. Tentokrát se svým vysněným projektem, o kterém mluví již více než deset let a který má v letošním boji o sošky přece jen lepší pozici než loňský koník. Lincoln zavítal do amerických kin v období, kdy vrcholila volební kampaň prezidentských kandidátů, a v prakticky identické době nyní vstupuje na stříbrná plátna i v tuzemsku. Ze zámoří jej přitom předchází výborná pověst. Natočil Spielberg opravdu snímek hodný nejprestižnějšího Oscara?
Odpověď zní: ano i ne. Kdo trochu dával pozor v hodinách dějepisu, ten jistě ví, že Abraham Lincoln se mj. zasloužil o konec americké občanské války či o zrušení otroctví. Je přitom dobré vědět, že Spielbergova novinka není klasickým životopisem, nýbrž popisuje pouze celou proceduru, jež vedla k zrovnoprávnění černochů, a také atentát spáchaný na Lincolna. Nic víc, nic míň. Zapomeňte tedy na nějaké velké výjevy z války nebo politický vzestup hlavního hrdiny.
Dvě hodiny dohadování
Vzhledem k tomu, že historie je nám dobře známá, může film diváka jen těžko něčím překvapit. Jeho první dvě hodiny jsou tedy zhruba stejně záživné, jako proces, během kterého se prezident za pomoci svých kumpánů snažil o zdánlivě 
nemožný cíl, tedy postupné přemlouvání určitého počtu členů Demokratické strany, aby zvedli ruku pro rovnoprávnost. Chvíli to jde jako po másle, pak to zase celé vypadá nereálně, aby se karta nakonec zase obrátila. Nakonec tedy dojdeme k samotnému hlasování, jakožto řádnému vyvrcholení celého filmu.
Spielberg dění na plátně uzpůsobuje i tempo filmu. Zatímco zpočátku vypráví velice rozvážně (až místy vyloženě uspává) a snímá dumajícího Lincolna v dlouhých záběrech bez střihu, postupně se dají věci přeci jen do pohybu. Konečný akt hlasování je pak již velmi dynamický a dokáže vyvolat i nějaké to napětí, ačkoliv jsme si o jeho průběhu mohli v učebnicích nebo na internetu přečíst tisíce odstavců.
Lincolnovy sporné způsoby?
Problém nicméně tkví právě v téměř dvouhodinové expozici, kdy Lincoln shání za každou cenu hlasy od stoupenců opoziční partaje. Zadumaně se sedí, občas proběhně nějaká diskuze nebo „tým“ 
prezidenta někoho přemluví, nicméně pokud by se celá procedura rapidně prostříhala a zkrátila minimálně o polovinu, diváckému zážitku by to jen prospělo.
Člověka každopádně mohou zaujmout způsoby, jakými si Lincoln snaží na svou stranu naklonit některé demokraty (např. různými úplatky či nabízením vysokých pozic ve správě). Zatímco v dnešní politice jsou obecně považovány za něco nekalého (ostatně podobně byly vykresleny i např. v loňském Dni zrady), Spielberg je podává jako nutný a jediný rozumný způsob, jak dosáhnout svého. Ukazuje zkrátka, že i tak velký státník, jakým Abraham Lincoln bezesporu byl, se musel čas od času uchýlit k praktikám, které nejsou dnes každému úplně po chuti. Režisér přitom hlavního hrdinu nijak zásadně neglorifikuje, ačkoliv z filmu určitý závan patriotismu cítit rozhodně je.
Oscara získává... Daniel Day-Lewis
Ačkoliv se mohou objevovat argumenty o bezchybně odvyprávěném snímku, jenž přesně ukazuje politické pletichy a uzpůsobuje tomu své tempo, musím se vůči takovýmto tvrzením vymezit. Pokud má totiž člověk pocit, že jej i tak uznávaný režisér, jakým Spielberg je, dvě hodiny pouze uspává a celé vyjednávání je delší než čekání na výplatu, je něco špatně. Filmu jasně dominují postavy prezidenta (Daniel Day-Lewis) a kongresmana Stevense (Tommy Lee Jones), které si na plátně kradou veškerý svůj prostor pro sebe. Ani Day-Lewisovo mistrovské převtělení (které v mých očích sice nebere dech tolik, jak tomu bylo u 
Až na krev a dramatu Moje levá noha, i tak ale na oscarové vítězství bohatě postačí) ale nezaručí, že divák bude Lincolna sledovat s přibitýma očima k plátnu a hltat každou sekundu. Na to je příliš rozvleklý a až moc zabíhá do ne zrovna podstatných podrobností (příliš mnoho jmen a postav).
„Problém“ spočívá v tom, že Spielbergovu týmu se nedá především z řemeslného hlediska moc co vytknout. Kaminskiho kamera je tradičně bravurní (vyzdvihl bych i výtečné svícení), výprava bezchybná, hudba vkusně decentní a minimálně poslední půlhodina dokáže diváka díky střihu strhnout. Pokud k tomu připočteme výborné herce, člověk jen těžko může klesnout na nižší hodnocení, které svítí pod recenzí. Formální bezchybnost ale není všechno, možná kvůli ní je Lincoln až moc vypulírovaným a paradoxně také velmi neosobním a odtažitým snímkem, u kterého se divák jen těžce sžije s nějakou postavou.
Verdikt
Standardní akademická nuda. Přijde mi, že málokdy seděla tato definice k nějakému filmu přesněji. Lincoln je, jak už jsme u Spielberga zvyklí, řemeslně brilantní, trpí ovšem podobným neduhem, jaký postihl i Válečného koně. Tolik křičí, že chce pobrat co nejvíce Oscarů, že zapomíná na pořádný divácký zážitek. Spielberg se snaží nekonečné politické tlachání v závěru vykoupit pěkně gradovaným zúčtováním, ovšem pocit předešlé nudy, zbytečné podrobnosti a také určité suchosti snímku, zažene jen těžko. Vzhledem k událostem, které film popisuje, chápu zámořskou adoraci. Naprosto také pochopím, pokud snímek na Oscarech opravdu zvítězí, poněvadž jej musí milovat skoro každý Američan. Ovšem nic to nezmění na tom, že Lincoln velmi brzy upadne do zapomnění. Ostatně jako velká část oscarových vítězů.
