Některé literární látky jsou předurčeny k dalším a dalším adaptacím a k nejčastěji filmovaným dílům bezpochyby patří Bídníci od Victora Huga. Viděli jsme je ve francouzské režii s Jeanem Gabinem či později Linem Venturou, v britské verzi s Richardem Jordanem či v evropské koprodukci s Liamem Neesonem. Současná generace bude mít jasno v tom, že jejich Jeanem Valjeanem je Hugh Jackman. A zpívá u toho.
Les Misérables totiž nejsou jen pojmem literárním a kinematografickým, ale také muzikálovým. A právě oblíbené broadwayské představení se stalo přímým předobrazem nejnovější verze slavného příběhu. Když se řekne muzikál, vyvstanou nám v mysli Moulin Rouge, Chicago, Dreamgirls nebo třeba Muzikál ze střední - tedy snímky, kde písně slouží příběhu a díky dialogům či zvratům se propracujeme k velkolepým pěveckým vystoupením. V tomhle případě ale stoupáme o úroveň výš. V Bídnících se totiž zpívá pořád.
Tohle tvůrčí rozhodnutí rozdělilo diváckou obec snad ještě před první upoutávkou a nutno říct, že právě na divákových preferencích závisí i výsledný dojem. Kdo nemá rád muzikály, bude těžce trpět a může mít problém vůbec vydržet v kině do závěrečných titulků, protože herecké osazenstvo srdnatě pěje nejen v dramatických, ale i ve zcela klidných situacích,. Na druhou stranu ten, kdo muzikály cíleně vyhledává a přistoupí na hru tvůrců, může dostat zážitek, který ho ohromí. Já na hru přistoupil, žasl a žasnu doteď.
Oscarový režisér Tom Hooper totiž od prvního průletu nad otrockými galejemi předkládá audiovizuálně vytříbenou podívanou, která romanticko-tragickému dramatu náramně sluší. Příběh nesváru galejníka Valjeana (Jackman) a jeho věčného nepřítele Javerta (Russell Crowe), klenoucí se přes několik dekád, známe alespoň v náznacích všichni. Na ústřední linku se postupem času nabaluje nespravedlnost pařížské společnosti, prodejnost lidské povahy, láska šťastná i neopětovaná a v hlavním plánu i touha po svobodě a boj za ni. A ať už jsme v chudé čtvrti plné špinavých prostitutek nebo plni očekávání stojíme s připravenými zbraněmi na barikádě, atmosféra nemá jedinou chybu.
Hlavních postav je relativně dost a vzhledem k emocionálnímu naddimenzování muzikálového žánru jsou všechny jejich pocity jasné a záměrně očividné. Když se zamilují, může se tak stát během pár pohledů a pro lásku by obětovali všechno. Když klaďasové vidí ostatní trpět, vnitřně je to neskonale ničí. Naopak slizký hospodský zvysoka kašle na roztomilé dítko, které se zavázal vychovat a zajímají ho jen peníze. A všechno to do sebe krásně zapadá a ať je moment, kdy Valjean poprvé potká Cosette a pocítí jejich nové pouto, sebekratší, stačí jen pár tónů a slov a nelze zůstat nepohnut.
Zpívalo se naživo a z plna hrdla
Posoudit, kdo pěje bezchybně a kdo měl na lekcích zpěvu strávit o pár hodin víc, je nakonec ten nejnevděčnější úkol. Vědomí, že celý ansámbl zpíval před kamerou naživo a podle vlastních možností a tempa, budí úžas svou silou a zároveň přirozeností. Místo za každou cenu velkolepých vystoupení cítíme v písních hlavně osobní zpovědi a vyznání, což jejich sílu mnohonásobně zvyšuje.
Kritikou lehce odsuzovaný Russell Crowe budí sveřepým výrazem respekt, a když nechá trochu hlasitěji rozeznít svůj bas, krade si jeho Javert každou scénu pro sebe. Hugh Jackman má úlohu o to náročnější, že Valjean s výjimkou burácivého „Look down!“ zpívá něžné melodie, ve kterých se svým hlasem snaží dosáhnout na až nečekaně vysoké tóny. A i kdyby zazpíval jen na Oscara nominovanou píseň Suddenly, dokazuje, že jeho angažování bylo správným krokem a Wolverine dostal zaslo
uženou šanci splnit si svůj pěvecký sen. Kdo ale učaruje nejvíc, jsou dvě křehké ženy.
Tou první je Anne Hathaway, jako životem zkoušená Fantine, jejíž vrcholnou scénou je interpretace asi nejslavnějšího bídnického hitu I Dreamed A Dream. Song, který získal v posledních letech auru lehce nadužívaného spolehlivého dojáku nejrůznějších talentových soutěží, je v jejím podání upřímnou, smutnou a drsnou výpovědí. Bez zbytečných melodických kudrlinek, jen čisté emoce, nalomený hlas a kamera, která z Annina obličeje neuhne ani na okamžik. Druhým diamantem je ve filmu debutující Samantha Barks. Její role oddaně zamilované Éponine, dívky z pochybného rodinného zázemí, by mohla svádět k přehrávání, ale výkon téhle neznámé krásky je umírněný, přesný a její On My Own pak předčasným vrcholem filmu. Nemalý vliv na to může mít fakt, že Samantha hraje stejnou postavu i v divadelní verzi.
Kdo mi na první poslech nesedl, to byl Eddie Raymayne jako odhodlaný Marius, jehož hlas mi ve vyšších polohách není úplně příjemný. To Amanda Seyfried zpívá krásně, ale herecky tentokrát působí poněkud nevýrazně. Hvězdnou sestavu doplňuje humorná dvojice manželů Thénardierových v podání Sachy Barona Cohena a Heleny Bonham Carter, která jinak pochmurný a často tragický děj jednou za čas odlehčí. Tento riskantní tah nakonec díky komediálnímu talentu obou herců vyšel na jedničku, přestože právě Thénardier je v předloze za podlého záporáka. Vzhledem k zahuštěnosti děje by ale mohl ubírat místo konfliktu Valjeana s Javertem, a tak je úprava postavy pochopitelná.
Bídníci určitě nejsou takovou sázkou na jistotu, jak před premiérou tvrdily zlé jazyky. Procítit film, který se vyjadřuje čistě pomocí zpěvu, hudby a výpravy, je mnohonásobně 
těžší, než kdyby se jednalo o klasickou dobovou podívanou. Jenže Hooperova jistá a odvážná režie vyvolá v oné půltřetí hodině takovou smršť emocí a napětí, že jsem zapomínal dýchat. Trpěl jsem s Fantine, pátral s Javertem, plakal s Éponine a finálními minutami se nechal pohltit se vším všudy. V tuhle chvíli je mi i celkem jedno, jak Les Mis dopadnou za pár týdnů na Oscarech. Vědomí, že mám za sebou maximálně strhující a audiovizuálně jedinečný zážitek, mi nikdo nevezme.
Verdikt
Herecky silná, pěvecky okouzlující a výpravou ohromující podívaná, která dokáže vyzpívat i ten nejniternější pocit tak, že postavy z plátna téměř dýchají. Režie Toma Hoopera nedává i přes štědrou stopáž vydechnout a jakékoli výtky či chyby zanikají v celkovém ohlušujícím dojmu. Film, který nemuzikáloví diváci nebudou chtít vidět, ale správná krevní skupina ho bude milovat.
