V roce 2001 hostilo italské město Janov další z pravidelných setkání politických vůdců osmi nejvyspělejších států planety. Stejně jako každý rok akci provázely četné protesty mladých anarchistů a bojovníků proti světové globalizaci. Tentokrát se však demonstrace zvrhly v noční můru, jaká nemá v moderních dějinách obdoby.
Nejprve je přímo během protestů na ulici zastřelen třiadvacetiletý mladík. Skutečný masakr ovšem přichází až o pár hodin později. Nedlouho po půlnoci zaútočí policejní těžkooděnci bez jakéhokoli předchozího varování na školu Armanda Diaze, která sloužila demonstrantům jako ubytovna. Téměř všichni přítomní jsou brutálně zmláceni. Před policejními obušky neuniknou ani novináři, jež pouze přijeli dění v Itálii dokumentovat. A tím řádění bezpečnostních složek zdaleka nekončí. Několik vybraných jedinců je odvlečeno na policejní stanici, kde jsou podrobeni nelidským výslechům a krutému mučení.
Pohnuté události z Janova, které se již v minulosti staly námětem několika dokumentárních snímků, se nyní rozhodl zrekonstruovat italský režisér a scenárista Daniele Vicari prostřednictvím hraného filmu. Projekt s titulem Diaz: Neuklízej tu krev byl natočen v italsko-francouzsko-rumunské koprodukci a v našich kinech bude mít premiéru 31. ledna.
Po filmařské stránce není Vicarimu moc co vytknout. V první polovině stopáže nám jsou postupně představováni hlavní hrdinové neboli pozdější účastníci krvavého incidentu. Vyprávění přeskakuje v čase a z různých úhlů pohledu nám nastiňuje pozadí události. Druhá polovina filmu je pak věnována průběhu samotného masakru v Diazově škole. Syrová ruční kamera, téměř žádný hudební doprovod a herci neokoukaných tváří dodávají snímku na autenticitě. Při zobrazování policejní brutality tvůrci nešetří naturalistickými scénami a jak už název napovídá, o stříkající krev tu rozhodně není nouze. Záběry na muže zákona, jak bezhlavě buší do neozbrojených spících civilistů musí notně zamíchat emocemi každého diváka. Jenže právě v tom je největší síla i slabina celého projektu.
Tvůrci totiž až příliš okatě dávají najevo své stanovisko k danému problému a postrádají větší míru objektivity, což je jen utvrzeno závěrečným konstatováním, že viníci dosud nebyli za své činy potrestáni. Všichni policisté (až na dvě výjimky) jsou ve filmu vylíčeni jako sadističtí psychopati, kteří se přímo ukájejí nad tím, když mohou někomu rozmlátit hubu. Naproti tomu demonstranty Vicari představuje jako mírumilovné dredaře, co vlastně přijeli do Janova jen zachlastat a zahrát si na kytaru. Kdo byl někdy na nějaké opravdové demonstraci mi musí dát za pravdu, že takhle černobílé to přeci nikdy není. Tím samozřejmě nechci nijak ospravedlňovat zvěrstva, ke kterým v Itálii došlo. Nicméně na spousty diváků tak může Diaz zapůsobit jen jako samoúčelná propaganda. Poselství, jež se nám režisér skoro až násilně snaží vnutit, se tak mine účinkem.
Verdikt
Film o kontroverzním tématu pravděpodobně vyvolá kontroverzní reakce. Řemeslně dobře natočené drama, jež určitě nenechá nikoho chladným. Minimálně rekonstrukce policejního zásahu vám na dlouho uvízne v paměti. Hodnocení bude však u každého dosti subjektivní, podle toho, kdo má jaký názor na summity G8, globalizaci a fungování bezpečnostních složek.
