Na Oscara byla letos nominovaná kdejaká ptákovina, ale poměrně nečekaně skončil úplně bez šancí Stud režiséra Steva McQueena (se slavným hercem nemá nic společného). Ten na sebe poprvé upozornil dramatem Hlad, který pomáhal nastartovat současný úspěch Michaela Fassbendera. Snímek pojednával o vězeňské hladovce a byl to až fyzicky nepříjemný zážitek. V tom Stud na tu Hlad navazuje, když divákovy předkládá zážitek podobně drásající, tentokrát psychicky.
Velkou reklamu Studu udělalo hodnocení NC-17 (film mládeži nepřístupný i v doprovodu dospělého) a časté připomínání explicitních sexuálních výjevů, kterých je ve filmu celá řada. Není ale asi potřeba příliš zdůrazňovat, že o nějaké laciné šokování McQueenovi v žádném případě nejde, a že všechny odvážné scény mají ve filmu své nezpochybnitelné opodstatnění.
Prázdný život v přežrané společnosti
Ono by navíc šlo příběh muže se sexuální závislostí vyprávět bez určité míry otevřenosti asi dost těžko. Michael Fassbender ve Studu hraje úspěšného mladého muže jménem Brandon, který má na první pohled všechno: Lukrativní zaměstnání, skvělý vzhled, slušný sociální statut, řadu podobně úspěšných přátel i luxusní byt na Manhattanu. Nic z toho ho ale doopravdy nezajímá. Jediné, co ho dokáže krátkodobě uspokojovat, je ukájení jeho silného sexuálního apetitu. Se svou závislostí dokáže s určitou snahou zdánlivě bez problémů koexistovat: Známosti na jednu noc si podávají kliku s prostitutkami, v notebooku jsou připravené tuny porna a i v práci se dá odběhnout na menší masturbační pauzu na záchodě. Křehká „rovnováha“ ale funguje pouze do chvíle, než se hrdinovi do bytu vnutí jeho dlouho neviděná sestra (Carey Mulligan).
Brandonův pravidelný přísun sexu začíná mít nepříjemné výkyvy, což se podepisuje na jeho duševní „pohodě“. Občas se projevuje vyloženě jako agresivní všehoschopný feťák, který má zrovna absťák, ale také o své závislosti začíná konečně přemýšlet a v jeho chování se objevují světlé momenty, jako pokus o normální rande, likvidace sbírky porna nebo starost o lehce labilní sestru. Nikde není psáno, že se mu musí nad závislostí nutně podařit zvítězit, a že v životě dokáže opět najít výraznější hodnoty, než instantní fyzické potěšení, ale pro diváka je klíčové především to, že Brandonovy osudy můžeme sledovat z dalších a dalších úhlů pohledu.
Je film především upozorněním na jeden z palčivých problémů dnešní doby, kdy i sebeúspěšnější lidé často nedokážou mít konstruktivní žebříček hodnot a pocit naplnění jim přinášejí pouze povrchní slasti? Nebo se máme soustředit na nevyřčené tajemství z Brandonovy minulosti, které se nad ním a jeho sestrou vznáší jako zlověstný mrak? Je Brandon takový, jaký je, protože se nenávidí za hříchy mládí a podvědomě se potřebuje ponižovat a trestat? Nebo ho zdeformovala dnešní povrchní doba a sexuální výstřelky či chladné a lehce agresivní chování k sestře je toho pouze vedlejším důsledkem?
Stud vám nedá spát
Právě provokativní otázky s nejednoznačnou odpovědí jsou jednou z největších deviz filmu, který se nebojí píchnout do vosího hnízda a stavět nám zrcadlo. Jako by podprahově šeptal: "Kdy naposledy ses za sebe styděl ty diváku, když jsi neměl dostatek vůle a nahrazoval jsi skutečný život laciným únikem?" Intenzivní zážitek hodně zesiluje McQueenova trpělivá režie, kdy se kamera neváhá vetřít postavám do jejich nejosobnějšího prostoru, či se naopak ve vhodnou chvíli chladně stáhne do role povrchního pozorovatele z povzdálí. Řada záběrů je až nepříjemně dlouhá, kdy McQueen jako by divákovi nechtěl dovolit od Brandonova utrpení odhlédnout, nenechal nás pokrytecky zavírat nad problémem oči. Pozor, tím se nesnažím říct, že by dlouhé záběry měly být jakkoliv nudné. McQueen se od dob místy lehce exhibicioni
stického Hladu poučil a ve Studu oddaluje střih pouze tam, kde to opravdu slouží ku prospěchu věci. Osobně jsem měl problém pouze s pěveckým vystoupením Carey Mulligan v baru, při kterém jsem ke konci už nervózně poposedával.
Čímž se dostáváme k hereckým výkonům. Carey Mulligan je opět úplně jiná, než jakou ji známe z jejích předchozích filmů (namátkou Drive, Never Let Me Go, Škola života), a opět je výborná. Ve filmu hraje poněkud dětinskou Brandonovu mladší sestru Sissy, která je otevřeně citlivá, značně hysterická a neustále se dožaduje pozornosti. O kvalitách Michaela Fassbendera snad ani není potřeba nějak rozsáhle referovat, vedle Hladu a Fish Tanku jde o jednu z jeho nejvýraznějších rolí. Poněkud vláčný, až artistní McQueenův způsob vyprávění se často obejde bez delších dialogů, ale i beze slov Fassbender dokáže bez nějakého křečovitého přehrávání vyjadřovat celou řadu rozporuplných emocí, které jeho postavu zároveň dobarvují i dělají ještě víc rozporuplnou a matoucí. Minimálně jeho americká filmová akademie opravdu opomíjet neměla. Hanba jí.
Verdikt
Stud je intenzivní zážitek, při jehož sledování se často budete cítit dost nepříjemně. Jeho hrdinové žijí depresivně vyprázdněné životy, plné cynicky přehlíženého sebeponižování, které jim má do jejich maskované mizérie vnést alespoň pár kapek dopaminu. Steve McQueen tak natočil další vynikající studii výrazné osobnosti (i když v tomhle případě fiktivní), stejně jako se ve vyhrocené podobě vyjádřil k rizikům bažení po bezprostředním a povrchním uspokojení, fenoménu, který ve světle vleklé dluhové krize posledních let dost možná vážně ohrožuje celou současnou západní společnost.
Můžete s takto puritánskou interpretací filmu a nahlížením na bezstarostnou zábavu nesouhlasit. Můžete argumentovat, že ani se střízlivým přístupem k životu se to kvůli několika extrémním odstrašujícím příkladům nesmí přehánět, pokud se nechceme unudit k smrti. Podstatné je ale to, že se ty extrémní příklady někdo nebojí točit, a že provokují takovýhle druh diskuse. Stud je provokativní skrz naskrz a pro tuto chvíli jde prozatím o myšlenkově nejbohatší film letošního roku.
