Sledujeme, jak na neslušné návrhy reagují dívky a celý štáb, tu a tam nahlížíme alespoň částečně na to, jak sami sebe vnímají jednotliví predátoři. Kromě snahy o obecné vykreslení škály predátorských vzorců chování se film výrazněji zaměřuje na několik vybraných jednotlivců, u kterých potom zobrazuje eskalaci jejich jednání s postupem času.
A to je jádro snímku. Tu a tam jej doplní nějaký údaj z výzkumů, krátký komentář psychologa nebo právníka, ale rozšiřující otázky se neřeší příliš podrobně a s odpovědmi na ně dokument šetří ještě víc. Opravdu jde primárně o výběr nejlepšího (nebo vlastně spíš nejhoršího) z toho, co se děje ve chvílích, kdy predátor komunikuje se svými nezkušenými obětmi.
Dovedu si představit, že to bude řada diváků vnímat jako negativum. Ve snímku psycholožka krátce zmiňuje, že většina z ukazovaných predátorů nejsou pedofilové, ale šíře se jejich pohnutky příliš nerozebírají – dozvídáme se vlastně jen to, co řeknou oni sami. Jen okrajově se dozvídáme, jakým způsobem je řešitelná trestní podstata jednotlivých skutků. Je patrné (a někdy se o tom mluví), jak jsou dívky z některých videohovorů otřesené a naznačují, že kdyby jim bylo skutečně 12 a predátor je zahnal do pasti, dovedou si představit, že by měly následně hodně panické, až sebedestruktivní myšlenky. Kdyby ale někdo z diváků doufal v okénko, které by popsalo, jaký je dlouhodobý vliv predátorů na psychiku jejich obětí, doufal by marně.
Snímek V síti se skutečně chce zaměřit čistě na interakce obětí (figurantek) s predátory a ve zpracování svého záměru je bravurní. S prvním ztopořeným dospělým penisem před očima dvanáctiletých dívek prakticky neklesá míra mrazení, kterou snímek dokáže vyvolat. Škála negativních emocí, které film dovede nabudit, je dost široká a na detail orientovaná režie je jen podtrhuje. Požadavky a chování útočníků s člověkem necynickým dovedou zamávat samy o sobě, o to silnější jsou díky preciznímu střihu, kameře a především skvělým výkonům tří ústředních slečen.
