Čeká nás i lepší dramaturgie?
Kdybych mohl sám prstem konkrétně ukázat, z fleku klidně stabilně vyřadím všechny kategorie kraťasů (film, dokument, animák). Dále se vyloženě nabízí říznutí i do dvou zvukových kategorií, které bývají vyhlašovány vždy v rychlém sledu za sebou a mají nejen stejné uvaděče, ale zpravidla také vítěze. Dvakrát zajímavá pak nebývá ani výprava nebo kostýmy.
Klíčové každopádně je, že eliminací méně prestižních ocenění by se měl celý večer zrychlit nejen objektivně (celková stopáž), ale také ze subjektivního pohledu. Dramaturgové totiž mají ve zvyku otevřít ceremoniál jednou z prestižnějších kategorií (zpravidla vedlejší herec či herečka) a rychlé tempo držet zhruba první hodinu. Poté však večer výrazně zpomalí, z velké části právě kvůli kategoriím typu Nejlepší krátký dokument.
Diváky tak buď o to rychleji přemůže únava (náš případ) nebo prostě přepnou jinam s vědomím, že se vše podstatné dozví z médií či si přenos pustí zpětně bez reklam a prostojů (zámořský případ). S eliminací těchto kategorií a zkrácením ceremoniálu na relativně únosné tři hodiny by tedy letošní změny mohly znamenat i zlepšení celkové dramaturgie. Tahle plánovaná novinka a lehký posun směrem ke stylu Grammy si tedy alespoň prozatím zaslouží pochvalu. Uvidíme, jaká bude realita.
Pryč s písněmi
Pokud by se to pozitivně projevilo na sledovanosti, lze si představit, že by tvůrci přišli s dalšími změnami. Nejprve si projděme, co dalšího by bylo možné ještě osekat. Jako první se nabízí ještě větší eliminace kategorií druhého sledu. Lze však usuzovat, že to nebude úplně cesta, kterou by tvůrci chtěli jít. Muselo by se totiž ještě více sahat do technických disciplín, které bývají často doménou blockbusterů. Tedy filmů, kvůli kterým se v roce 2010 rozšířil počet nominačních slotů u nejlepšího filmu z 5 na 10. A kvůli kterým letos byla málem zavedena kategorie nejpopulárnějšího filmu. Producenti zkrátka razí filozofii, že by se při vyhlašování mělo dostat i na snímky, které utržily v kinech ranec a těší se u diváků větší popularitě než klasická oscarově střižená dramata.
Co by naopak určitě sneslo úplné vyškrtnutí ze scénáře, je představovačka kandidátů na nejlepší píseň. Schválně, jaké hudební číslo z Oscarů jste si po ceremoniálu pustili znovu nebo vám alespoň uvízlo v paměti? Legendární úvodní výstup Hugh Jackmana není ta úplně správná odpověď :-) Wolverine se o sošku bohužel neucházel, rozhodně byl ale zábavnější než všichni hudební vystupující za posledních 5 let dohromady. Nominované písně v živém podání jsou od počátku jen prachobyčejnou výplňovkou, vytrženou z kontextu filmu a často navíc podané v jiném aranžmá.
Vzpomínka na zesnulé – jde to i poutavěji
Bez rozmyslu a s jistou dávkou cynismu se chce říci, že podobnou eliminaci by si zasloužila i tradiční vzpomínka na zesnulé. Ta bývá (zpravidla kolem páté ráno našeho času) podbarvená náhodným pomalým klavírním sólem. Nelze si asi představit úplné vyškrtnutí této pasáže, na druhou stranu – kolik osob, na které se každý rok vzpomíná, poznáte? A kolik jich znají přítomní v Dolby Theatre?
Zajímavým řešením by proto mohl být výběr 1-2 osobností a vytvoření opravdu zapamatovatelné rozlučky namísto nekonečného cmrndání na klavír. Například letos filmový svět opustili Miloš Forman či Burt Reynolds – dva muži, kteří se o Oscara ucházeli přímo v Dolby Theatre. Vytvoření montáže z ikonických momentů jejich filmů s patřičně pompézním uvedením (v případě Formana třeba hvězdné delegace Nicholsona, Harrelsona, DeVita, Bardema, Carreyho a spol.) – to by mohl být další z krůčků, jak Oscary vymanit z přílišného konzervatismu.
