Původní postavy umenšeným časem trpí, takže co ty nové? Brumbál v podání Juda Law je vynikající, ale film dělá všechno proto, aby jej od ústředních událostí udržel co nejdál a obecně s ním šetřil. Nabízí se tak otázka, zda by se nedala jeho účast odložit na později, nebo jestli naopak neměl dostat větší prostor. Mlokova platonická školní láska Leta (Zoe Kravitz) je zasnoubená s Mlokovým bratrem Theseem (Callum Turner). Nikdy se nedozvíme proč, i tak ale měl tenhle pár na papíře potenciál vnést do snímku silné osobní drama. Mlokův a Theseův bratrský nesoulad by klidně utáhl celý film. Leta je důležitým vrcholem milostného mnohoúhelníku a pozornost přitahuje i smutek v jejích očích.
Oba dva nicméně na plátně vystupují jen sporadicky a raději než na rozvíjení klíčových postav se film věnuje Jacobovu tajtrlíkování, či dalším excesům s fantastickými zvířaty. Ty jsou tentokrát do příběhu zasazené hodně násilně. Jasně, tu a tam zvířata pomohou vyřešit nějaký problém, spíš však vyvolávají dojem, že tvůrci museli mermomocí bojovat o to, aby název celé série pořád ještě měl nějaké opodstatnění. O to víc druhý film působí jako určitý restart, jako by si teprve po dokončení prvního scénáře Rowling uvědomila, o čem vlastně má celá pentalogie pojednávat, musela spoustu energie věnovat novému představení všeho podstatného a zároveň jí táhla zpátky přítěž z prvního dílu, které se i přes nový začátek z nějakého důvodu nechce zbavit.
Zbylé nové postavy, Nagini (Claudia Kim) a Yusuf Kama (William Nadylam) jsou úplně k ničemu. Nevýrazné, ploché, bez zajímavého hereckého ztvárnění. Nagini je tu je proto, aby si měl Creedence s kým povídat, a aby potteromilci mohli spekulovat nad zjevnou spojkou s Voldemortem. Kama pak slouží jako další kolečko do soukolí záhad, které jsou často záhadami jen proto, že jednotlivé postavy čekají s odhalením svých vědomostí až na konec příběhu.
Celou dobu tak sledujeme splašené běhání z místa na místo a odhalování jednotlivých stop, které mají všechny posunout blíž k odpovědím na otázky, které v úvodu film pokládá (tedy v zásadě: kde je Creedence, kdo je Creedence a co mu všichni chtějí). Vyprávění tak chybí kontinuální tah na branku, protože se neustále skáče z jedné dějové linky na druhou, a když už některá začne být skoro zajímavá, musíme rychle někam jinam. Tu a tam je prostor na nějaký žertík, akčních či dobrodružných pasáží je uprostřed filmu spíš pomálu. Náš hlad po akci mají zasytit převážně drobné magické momenty, které nijak zvlášť neutkví v paměti. Magií se většinou odbude také detektivní pátrání. Místo zajímavého vyšetřování si máme vystačit s jednoduchým „čáry-máry, vše je odhaleno“. A čas není ani na prohlubování postav, protože buď se spěchá do finále, nebo je potřeba představovat skutečnosti, které jsou nezbytné pro pochopení následujících příběhových zvratů.
Bohužel, když ty zvraty přijdou, jsou vesměs rychle odbyté a přebité něčím dalším, protože se blíží konec a najednou je potřeba toho strašně moc vychrlit. Postavy neměly možnost přirozeně růst, tak se některé chovají zcela nevěrohodně, jen aby si příběh mohl odškrtnou, že udělal něco nečekaného. U některých se zase ukáže, že jsou v příběhu čistě proto, že nás měly mást a pomáhat odvést pozornost od skutečných odhalení. Místo toho, aby film ukazoval, tak se mluví a vysvětluje. Což společně s ostatními neduhy zavání jedním zásadním problémem. Jmenuje se Joanne. J.K. Rowling prozatím neuzrála jako scenáristka a velká část filmu působí dojmem, že kdyby měla možnost přirozeně dýchat v mnohasetstránkové knize, fungovala by daleko lépe.
